V pátek 11.září nakládáme náš krásný nebržděný modrý vlek
a to proto, abychom se s tím v sobotu nezdržovali, neboť
hodláme vyrazit do karlovarské oblasti na Teplou a Střelu brzy
ráno. Po noci strávené v malé tělocvičně se ráno nakládáme do
pěkného červeného autobusu a hurá na vodu! Asi 60 kilometrů
před Karlovými Vary se ozvala rána. To se nás rozhodl opustit
protektor na pravém ráfku našeho vleku. Nic se neděje, máme
rezervu. Jenomže je měkká a pan řidič pro mě z neznámého důvodu
nemůže použít kompresor. Ještě štěstí, že součástí naší výpravy
je pan profesor Lukeš se svými dcerami, kteří s sebou mají
kola. A tak nám tento pedagog půjčuje tu nejmenší verzi
cyklistické pumpy. Pravda, není to nejideálnější. Ještě že
kolem projíždí spousty kolegů vodáků. Máváme na ně s nadějí, že
zastaví a budou mít ve voze pořádnou pumpu. Máme štěstí. Jedna
ochotná vodačka - řidička opravdu zastavuje a to tak důkladně,
že vypůjčeného Favorita opírá o levý roh vleku. Je celkem
v pohodě, vždyť řidičák nemá ani týden. Kromě rozbitého světla
a pomačkaného blatníku je vše v pořádku a navíc má pumpu.
Kolo dofukujeme, v další vesnici je pneuservis, kupujeme novou
gumu a pokračujeme. Po patnácti kilometrech Sněhurka, která
seděla s Tátou na posledním sedadle, hrozivě vyjekla. Autobusem
se valí proud horké vody z topení, vzniká lehký opar, čpějící
teplým vlhkým vzduchem, obohacený dominantím aroma přítomné
nemrznoucí složky. Zase zastavujeme. Za chvíli pouští vodu a my
se sereme někde na cestě! Oprava probíhá komplikovaně a pomalu.
Po dvou a něco hodinách pokračujeme. Zdá se, že bychom ještě
mohli pouštěnou vodu stihnout. Jenže přímo na začátku Varů se
z motoru našeho "skvělého" dopravního prostředku začalo ozývat
bouchání, že i takovému motoristovi, jakým je třeba Váňa,
muselo být jasné, že tento výrobek značky Karosa nás už asi moc
nepovozí. S pocitem bezmocnosti sledujeme v cíli VTJZ, kde bus
vydechl naposled, jak spokojení vodáci vracejí startovní čísla
a fasují čaj s tatrankou. Skutečně během pár minut sehnal Tonda
řidiče autobusu, který byl ochoten vyvézt nás nejen do Březové
na start, ale i na tábořiště ke Střele.
Je 12:45 , vodu zastavují ve 13:15. Obrovským tempem se
převlékáme, přepojujeme vlek za pojízdý stroj a valíme
nahoru. Letálním tempem a za deště sundaváme lodě a zcela
chaoticky jeden přes druhého naskakujeme do pozvolna
slábnoucího živlu.Ti nejrychlejší dravci startují ve 13:09. Je
to znát, že voda klesá, ale my jedeme rychleji než proud, a tak
před kolonádou dojíždíme odtékající vyšší stav. Válce
v navigaci jsou sice slabší, ale není to nejhorší. Tom Hanuš
byl nucen v jednom takovém nedobrovolně opustit svůj stabilní
kajak Bert.
Autobus měl pro nás dojet až večer, a tudíž odcházíme na
oplatky a na pivo. Po opuštění restaurace hrajeme a zpíváme pod
mostem. Za tmy pak stavíme stany. Slabé typy odchází spát
a ostatní, jako třeba Táta Sněhurka a samosebou Kateřina, tato
lejdy nasávačka vodáckého kroužku, se odchází ještě upravit do
typické vodácké putyky, kde se zavírá, až lidé odcházejí.
Nejlépe se vyladil asi náš milý Pája Pravda.
Střela je jako vždy nekonečná, ale počasí je vcelku
ucházející, a tudíž v klidu driftujeme. Zcela jasně se nám dnes
vyrýsovala silná úderná posádka ve složení Ludva, Míla, Bohouš
a Kamila (všichni na jedné metuji).
Asi v pět hodin odpoledne pro nás přijíždí z Prahy vyslaný
náhradní autobus. Tímto jsme v praxi uplatnili mobilní telefon.
Vcelku spokojeně se tentokráte bez technických potíží vracíme
domů, do Vršovic. Protože se na Bohemce hrál fotbal, nebylo
jednoduché se s loděmi ke škole dostat. Dokonce jsme byli
nuceni poponést Fiat Uno, který stál přímo před budníkem.
Je sobota 26.září ráno. V silné sestavě, s novými adepty vyrážíme na Sázavu. Vody není nijak extra moc, ale sjet to půjde. Dnes se bude trénovat klasicky po třetí jez a v neděli to celé sfoukneme do Pikovic. My staří instruktoři si rozdělujeme elévy a začínáme od "A" , a sice základním záběrem. Náladu je skvělá, připravujeme dřevo na oheň. V hospodě jsme se domluvili, že dostaneme sud a zaplatíme jen to, co vypijeme. Zjišťuji,že jsem nechal v Praze tyče od stanu. Večer má naštěstí přijet Dáda Fejková, a tak je doveze. Tonda má narozeniny, u ohýnku se slaví, pečou se buřtíky, popíjí se pivečko, prostě je vše tak, jak má být. Cesta do Pikovic je veselá, na Žampachu stavíme na grog. Při zpáteční cestě jsme se dostali před Prahou do zácpy, ale u Barrandovského mostu se to rozjelo, a tak jsme dorazili ještě za světla.
Na další podzimní vodu se bude dlouho vzpomínat. Program
víkendu je následující:
- pátek 16.10. : 20:00 malý mejdan u Pravdiče (končilo se
asi v 5:00 ráno)
- sobota 17.10. : 6:30 nakládání a odjezd směrem Pelhřimov
na Křemešník, kde se nám žení Táta a Sněhurka
- neděle 18.10. : 9:00 odjezd na Vavřinecký potok
Sami vidíte, že ani těm nejslabším se nemohlo podařit naspat
víc než nějakých 7 - 8 hodin za celý víkend.
Na Křemešník ke kostelu přijíždíme až v půl jedenácté,
protože díky nehodě na D1 jedeme zasekanou objížďkou. Rychle se
převlékáme do kváder. Je to velmi komické. A to už přijíždějí
svatebčané. Situace vypadá dobře, vodáci jsou v početní
přesile. Obřad proběhl bez komplikací, Táta se Sněhurkou si
řekli své Ano, venku jsme novomanželům připravili bránu z pádel
a pak se začalo schylovat k neméně důležité části svatby.
Zatímco se ženich a nevěsta věnovali rodině, my vodáci jsme se
ubytovali u Stadlichů na zaharadě a začali připravovat únos
nevěsty, jejíž přezdívka dávala tušit, co jí provézt. Seznámili
jsme se z okolím a připravili místo na rakev a stanoviště sedmi
trpaslíků. K hodující rodině jsme se jako dobře vychovaná
společnost připojili až před pátou. Hrálo se, zpívalo se,
tančilo se, jedlo, pilo, hodovalo, Svišti se předváděli. Když
byla zábava v nejlepším, Táta si nemohl nevšimnout, že už je
nějakou dobu bez ženy. Naštěstí se oběvil pomocník, přečetl
legendu a Táta mohl vyrazit. Postupně obešel sedm trpaslíků,
vyplnil jejich úkoly a doprovázen ježibabou došel až tam, kde
je les nejhlubší, našel Sněhurku v opravdové rakvi, kterou
sehnal Tonda od kamaráda hrobníka ze strašnického krematoria.
Pak Sněhurku políbil a byl pohádce konec. Všichni se spokojeně
vrátili do útulného sálu a pokračovali ve svatebním veselí
dlouho do noci.
Ráno, když jsme chtěli vyrazit na vodu, bylo třeba vzbudit
pana řidiče, který se veselil do čtyř do rána a nakonec si
ještě podle spolehlivého zdroje přivedl do autobusu na zadní
pětisedačku slečnu. Na to, že měl řídit autobus nevypadal uplně
nejpřipraveněji. Ale my mu důvěřujeme. Jen jednou, na
křižovatce v Pelhřimově, si zkusil takzvanou Ruskou ruletu a z
vedlejší cesty překřížil hlavní bez dání přednosti v jízdě.
Voda probíhala dobře, všichni to zvládali, dvakrát plavaly
jen Vlasta s Martinou (potřebovaly se asi osvěžit).
V Doubravčanech čekal pan řidič s autobusem, zdá se, že něco už
dospal. Navazujeme,jíme a už zase musíme do Prahy.Unaveni se po
náročném, ale super víkendu ve Vršovicích rozcházíme domů.
Ve středu, 28.10., v den státního svátku, vyrážíme v hojném
počtu na Hřenskou Kamenici. Už při příjezdu zjišťujeme, že
tentokrát je voda nějak výš než obvykle. Vodočet ukazuje 55 cm
(my jsme zvyklí na 10-20cm), jak ta soutěska asi bude vypadat!
"Vlčáci" mají radost a ostatní "normální" vodáci se dělí na dvě
skupiny: ti co nepojedou, protože je přece jenom dost vody a na
ty, co do toho půjdou. Ukazuje se, že některá místa jsou těžší
než obvykle, ale normálně nepříjemná místa jsou zalitá,takže se
z nich stává "proplachovací záležitost".
Nebylo by to ani Hřensko, kdyby nám nezačalo při převlékání
pršet. Spustil se silný lijavec, který vydržel až do Prahy.
Byli jsme spokojení, jen někteří mohli litovat, že se na vodu
neodhodlali.
A to byla poslední podzimní voda v roce 1998. Ten, kdo se
chce něco dozvědět o zimních aktivitách našeho spolku, může se
začíst do dalšího souhrnného povídání, které se nejspíš bude
jmenovat Zima 1998/99.
Tomáš Jaroň 1998