PODZIM 1998

Tak nám ten čas prázdninový zase utekl jako ta velká voda! Ještě ošlehnuti posledními zbytky paprsků srpnového sluníčka se v úterý prvního září scházíme na úvodní schůzce naší malé vodácké rodiny, která se jako vždy schází v Tondově kabinetu na gymnáziu Přípotoční. Zdá se, že jsme všichni zdraví a odpočatí, a tak budeme moci snášet náročnost podzimní sezóny se vším, co k ní patří. A že toho není málo!

V pátek 11.září nakládáme náš krásný nebržděný modrý vlek a to proto, abychom se s tím v sobotu nezdržovali, neboť hodláme vyrazit do karlovarské oblasti na Teplou a Střelu brzy ráno. Po noci strávené v malé tělocvičně se ráno nakládáme do pěkného červeného autobusu a hurá na vodu! Asi 60 kilometrů před Karlovými Vary se ozvala rána. To se nás rozhodl opustit protektor na pravém ráfku našeho vleku. Nic se neděje, máme rezervu. Jenomže je měkká a pan řidič pro mě z neznámého důvodu nemůže použít kompresor. Ještě štěstí, že součástí naší výpravy je pan profesor Lukeš se svými dcerami, kteří s sebou mají kola. A tak nám tento pedagog půjčuje tu nejmenší verzi cyklistické pumpy. Pravda, není to nejideálnější. Ještě že kolem projíždí spousty kolegů vodáků. Máváme na ně s nadějí, že zastaví a budou mít ve voze pořádnou pumpu. Máme štěstí. Jedna ochotná vodačka - řidička opravdu zastavuje a to tak důkladně, že vypůjčeného Favorita opírá o levý roh vleku. Je celkem v pohodě, vždyť řidičák nemá ani týden. Kromě rozbitého světla a pomačkaného blatníku je vše v pořádku a navíc má pumpu. Kolo dofukujeme, v další vesnici je pneuservis, kupujeme novou gumu a pokračujeme. Po patnácti kilometrech Sněhurka, která seděla s Tátou na posledním sedadle, hrozivě vyjekla. Autobusem se valí proud horké vody z topení, vzniká lehký opar, čpějící teplým vlhkým vzduchem, obohacený dominantím aroma přítomné nemrznoucí složky. Zase zastavujeme. Za chvíli pouští vodu a my se sereme někde na cestě! Oprava probíhá komplikovaně a pomalu. Po dvou a něco hodinách pokračujeme. Zdá se, že bychom ještě mohli pouštěnou vodu stihnout. Jenže přímo na začátku Varů se z motoru našeho "skvělého" dopravního prostředku začalo ozývat bouchání, že i takovému motoristovi, jakým je třeba Váňa, muselo být jasné, že tento výrobek značky Karosa nás už asi moc nepovozí. S pocitem bezmocnosti sledujeme v cíli VTJZ, kde bus vydechl naposled, jak spokojení vodáci vracejí startovní čísla a fasují čaj s tatrankou. Skutečně během pár minut sehnal Tonda řidiče autobusu, který byl ochoten vyvézt nás nejen do Březové na start, ale i na tábořiště ke Střele.
Je 12:45 , vodu zastavují ve 13:15. Obrovským tempem se převlékáme, přepojujeme vlek za pojízdý stroj a valíme nahoru. Letálním tempem a za deště sundaváme lodě a zcela chaoticky jeden přes druhého naskakujeme do pozvolna slábnoucího živlu.Ti nejrychlejší dravci startují ve 13:09. Je to znát, že voda klesá, ale my jedeme rychleji než proud, a tak před kolonádou dojíždíme odtékající vyšší stav. Válce v navigaci jsou sice slabší, ale není to nejhorší. Tom Hanuš byl nucen v jednom takovém nedobrovolně opustit svůj stabilní kajak Bert.
Autobus měl pro nás dojet až večer, a tudíž odcházíme na oplatky a na pivo. Po opuštění restaurace hrajeme a zpíváme pod mostem. Za tmy pak stavíme stany. Slabé typy odchází spát a ostatní, jako třeba Táta Sněhurka a samosebou Kateřina, tato lejdy nasávačka vodáckého kroužku, se odchází ještě upravit do typické vodácké putyky, kde se zavírá, až lidé odcházejí. Nejlépe se vyladil asi náš milý Pája Pravda.
Střela je jako vždy nekonečná, ale počasí je vcelku ucházející, a tudíž v klidu driftujeme. Zcela jasně se nám dnes vyrýsovala silná úderná posádka ve složení Ludva, Míla, Bohouš a Kamila (všichni na jedné metuji).
Asi v pět hodin odpoledne pro nás přijíždí z Prahy vyslaný náhradní autobus. Tímto jsme v praxi uplatnili mobilní telefon. Vcelku spokojeně se tentokráte bez technických potíží vracíme domů, do Vršovic. Protože se na Bohemce hrál fotbal, nebylo jednoduché se s loděmi ke škole dostat. Dokonce jsme byli nuceni poponést Fiat Uno, který stál přímo před budníkem.

Je sobota 26.září ráno. V silné sestavě, s novými adepty vyrážíme na Sázavu. Vody není nijak extra moc, ale sjet to půjde. Dnes se bude trénovat klasicky po třetí jez a v neděli to celé sfoukneme do Pikovic. My staří instruktoři si rozdělujeme elévy a začínáme od "A" , a sice základním záběrem. Náladu je skvělá, připravujeme dřevo na oheň. V hospodě jsme se domluvili, že dostaneme sud a zaplatíme jen to, co vypijeme. Zjišťuji,že jsem nechal v Praze tyče od stanu. Večer má naštěstí přijet Dáda Fejková, a tak je doveze. Tonda má narozeniny, u ohýnku se slaví, pečou se buřtíky, popíjí se pivečko, prostě je vše tak, jak má být. Cesta do Pikovic je veselá, na Žampachu stavíme na grog. Při zpáteční cestě jsme se dostali před Prahou do zácpy, ale u Barrandovského mostu se to rozjelo, a tak jsme dorazili ještě za světla.

Na další podzimní vodu se bude dlouho vzpomínat. Program víkendu je následující:
- pátek 16.10. : 20:00 malý mejdan u Pravdiče (končilo se asi v 5:00 ráno)
- sobota 17.10. : 6:30 nakládání a odjezd směrem Pelhřimov na Křemešník, kde se nám žení Táta a Sněhurka
- neděle 18.10. : 9:00 odjezd na Vavřinecký potok
Sami vidíte, že ani těm nejslabším se nemohlo podařit naspat víc než nějakých 7 - 8 hodin za celý víkend.
Na Křemešník ke kostelu přijíždíme až v půl jedenácté, protože díky nehodě na D1 jedeme zasekanou objížďkou. Rychle se převlékáme do kváder. Je to velmi komické. A to už přijíždějí svatebčané. Situace vypadá dobře, vodáci jsou v početní přesile. Obřad proběhl bez komplikací, Táta se Sněhurkou si řekli své Ano, venku jsme novomanželům připravili bránu z pádel a pak se začalo schylovat k neméně důležité části svatby. Zatímco se ženich a nevěsta věnovali rodině, my vodáci jsme se ubytovali u Stadlichů na zaharadě a začali připravovat únos nevěsty, jejíž přezdívka dávala tušit, co jí provézt. Seznámili jsme se z okolím a připravili místo na rakev a stanoviště sedmi trpaslíků. K hodující rodině jsme se jako dobře vychovaná společnost připojili až před pátou. Hrálo se, zpívalo se, tančilo se, jedlo, pilo, hodovalo, Svišti se předváděli. Když byla zábava v nejlepším, Táta si nemohl nevšimnout, že už je nějakou dobu bez ženy. Naštěstí se oběvil pomocník, přečetl legendu a Táta mohl vyrazit. Postupně obešel sedm trpaslíků, vyplnil jejich úkoly a doprovázen ježibabou došel až tam, kde je les nejhlubší, našel Sněhurku v opravdové rakvi, kterou sehnal Tonda od kamaráda hrobníka ze strašnického krematoria. Pak Sněhurku políbil a byl pohádce konec. Všichni se spokojeně vrátili do útulného sálu a pokračovali ve svatebním veselí dlouho do noci.
Ráno, když jsme chtěli vyrazit na vodu, bylo třeba vzbudit pana řidiče, který se veselil do čtyř do rána a nakonec si ještě podle spolehlivého zdroje přivedl do autobusu na zadní pětisedačku slečnu. Na to, že měl řídit autobus nevypadal uplně nejpřipraveněji. Ale my mu důvěřujeme. Jen jednou, na křižovatce v Pelhřimově, si zkusil takzvanou Ruskou ruletu a z vedlejší cesty překřížil hlavní bez dání přednosti v jízdě. Voda probíhala dobře, všichni to zvládali, dvakrát plavaly jen Vlasta s Martinou (potřebovaly se asi osvěžit). V Doubravčanech čekal pan řidič s autobusem, zdá se, že něco už dospal. Navazujeme,jíme a už zase musíme do Prahy.Unaveni se po náročném, ale super víkendu ve Vršovicích rozcházíme domů.

Ve středu, 28.10., v den státního svátku, vyrážíme v hojném počtu na Hřenskou Kamenici. Už při příjezdu zjišťujeme, že tentokrát je voda nějak výš než obvykle. Vodočet ukazuje 55 cm (my jsme zvyklí na 10-20cm), jak ta soutěska asi bude vypadat! "Vlčáci" mají radost a ostatní "normální" vodáci se dělí na dvě skupiny: ti co nepojedou, protože je přece jenom dost vody a na ty, co do toho půjdou. Ukazuje se, že některá místa jsou těžší než obvykle, ale normálně nepříjemná místa jsou zalitá,takže se z nich stává "proplachovací záležitost". Nebylo by to ani Hřensko, kdyby nám nezačalo při převlékání pršet. Spustil se silný lijavec, který vydržel až do Prahy. Byli jsme spokojení, jen někteří mohli litovat, že se na vodu neodhodlali.
A to byla poslední podzimní voda v roce 1998. Ten, kdo se chce něco dozvědět o zimních aktivitách našeho spolku, může se začíst do dalšího souhrnného povídání, které se nejspíš bude jmenovat Zima 1998/99.

Přátelé, příznivci a vodáci
Ahoj!

Tomáš Jaroň 1998

Zpět na vodáckou stránku