A teď již vzůru na vodu. Ve srovnání s minulými lety
byla o poznání kalnější. Jednotlivé posádky si to drandily po
proudu vpřed, občas tu byla vidět zřetelná snaha projet brankou
nebo si zablbnout v místech k tomu příhodných. A to už se před
námi objevuje navigace - vjíždíme do Karlových Var (pro neznalé
připomínám, že se nacházíme na řece Teplé). Jako každý rok tu
stojí na mostech houfy návštěvníků, kteří popíjejí léčivé
patoky, mávají a fotografují ty lodičkáře pod sebou. Při průjezdu
kolonádou je třeba překonat několik stupňů, ve kterých se
nachází válec. Pro některé jezdce to bývá konec suchým
věcem, vůbec nejhůře mohou dopadnout ti, kteří si v těchto
místech tak libují, že jsou posléze nuceni opustit svoji
loď. Co bychom to byli za tým, kdyby mezi námi alespoň jeden
takový nebyl! Po soutoku Teplé s Ohří nás po chvíli čeká
autobus. Odevzdáváme čísla a na oplátku dostáváme oplatku s
čajem. Zaručená zpráva říká, že voda do Lomnického potoka, který
následuje, nateče z tamní přehrady po čtvrté hodině. Zájemci o
tento trochu těžší tok byli na místě včas, jen voda byla puštěna
o hodinu později. Na soutoku tohoto potoka s Teplou se připojují
adepti o opětovný průjezd Karlovými Vary, mnohdy v pozměněných
sestavách. Za drobného deštíku nakládáme, převlékáme se a
vyrážíme ke Střele, kde se utáboříme přímo na břehu této malebné
říčky. Večer je jako obvykle veselo, oheň plápolá a mezi
slabšími povahami, jenž usínají ve svých šláfsacích, se za svitu
luny line čarokrásné cikánské gé.
V neděli ráno se nám poněkud ochladilo. Za infarktového
převlékání za autobusem jsme u nejedné lahve se zahřívacími
prostředky spatřili dno. Opět dostáváme čísla a vyrážíme vpřed
na úvodní jez. Kousek za ním se hned třem našim borcům najednou
vymstilo pomáhat si do stabilizované polohy pádlem o dno
(tzv.Jaroňovo bidlo). Kuriózně si všichni tři přivodili na chlup
stejné zranění. Ukázalo se, že s vyhozenými rameny nemohou
pokračovat, a tak vyhledali odborné ošetření. Sympatická, ke konci
ovšem trochu únavná řeka nás po několika hodinách dopravila do
míst včerejšího tábořiště. Po vrácení numer dostáváme tradiční
chleba se sádlem. K autobusu dorazili také naši tři zranění s
řádně zafixovanými krizovými místy na těle a nezbývá už nic
rozumnějšího, než návrat do Prahy.
Z původně plánované Sázavy se nakonec vzhledem ke stavu vody
vyklubaly Veltrusy. V našem seskupení se objevují noví členové a
ty je třeba řádně otestovat a to po všech stránkách. Na
spestření programu máme s sebou, raft se kterým jsme se vyblbli
až až. Když se setmělo, bylo na místě řádně prodiskutovat způsob
získání modrých knížek u našich dvou kolegů. V neděli odpoledne
jsme po poněkud ospalejším ježdění vyrazili směr Praha.
Každý správný vodák musí uznat, že voda je i v burčáku. A
proto jsme si na 4. a 5.října naplánovali vlastivědný výlet (pod
heslem: poznáváme krásy vlasti) k našemu východnímu spojenci z
Jižní Moravy, který nám při pravidelných návštěvách otvírá svoje
malé království. Po načerpání energie je nám vždycky o poznání
lépe a s pohodou na těle i na duši (až na vyjímky) se vracíme
do uspěchaného velkoměsta.
Druhý řijnový víkend dochází k menší
diferencovatelnosti. Naši mladí odjíždí v sobotu 11. do Týnce
nad Sázavou, aby tam mohli přenášet teorii do praxe a zůstávají
tam i přes neděli. Poněkud lukrativnější záležitostí se pro
většinu stává nedělní sjezd Vavřineckého potoka. Akce po všech
stránkách vyšla, voda neměla chybu a nechyběly ani ty naše
vpodstatě dobře míněné špatnosti. Nutno podotknout, že zde byl
neobvyklý poměr kajaků a kánoí 6:6. V Kostelci nad Černámi lesy
jsme při zpáteční cestě poobědvali a zase zpět do Prahy.
Na neděli 1.listopadu jsme si nechali jako lahůdku zdolání
Hřenské Kamenice. Pro drtivou většinu z nás to byla první
listopadová voda vůbec. Tok byl klidný a my ho bez větších
problémů za postupného denního ochlazování pokořili. Občané
povětšinou německé národnosti si nás v Hřensku jistě v skrytu
duše rozdělili na cvoky a blázny. Ale z toho si my příliš těžkou
hlavu neděláme.Tomáš Jaroň 21.1.1998
