Letos se začínalo opravdu první oficiální vodou v Krkonoších o prodlouženém velikonočním víkendu. Na vodáku před odjezdem probíhalo obvyklé dohadování kolem organizace odjezdu. Jedna skupina vyrazila už ve čtvrtek a druhá až v pátek. Nic se nezapomnělo, vše proběhlo dobře a v Rokytnici jsme se v pořádku sešli.
V pátek jsme ještě v nekompletní sestavě sjeli Jizeru zezhora až dolů ke garážím, k dřevěnému jezu. Vody je tak rozumně, mohlo by jí být i více. Na tomto místě je třeba vyzdvihnout snahu a odvahu naší Martiny, nové členky kroužku, která se odvážně pustila po vodě, sedíce v kajaku poprvé v životě. Celou cestu jsme ji vydatně povzbuzovali, z čehož měl asi největší radost Pavlík.
Nesmím zapomenout na úderníky Lukáše, Džordže, Ondru a Mopa, kteří se nechali odvézt kamsi do Jizerských hor, skoro do Polska a na parkovišti, kde normální smrtelníci nasazovali běžky, oni za sebou táhli po sněhu kajaky kamsi do dáli. Jeli totiž kousek Jizerky a Horní Jizeru,úsek zajisté velmi obtížný. V sobotu v plné sestavě se znovu jela Jizera. Naše Martina se od včerejška zase o něco zdokonalila, a tak je Pavlík spokojený. Několik nadšenců vyrazilo už z Mumlavy, aby si zpestřili program. Den proběhl klidně bez nijakých zvláštních událostní, hodných mojí staré klávesnice.
V neděli se program opět diferencoval. Menší skupina jela jak jinak, než Jizeru a my ostatní jsme vyrazili na hřebeny na běžky. Bylo fantastické počasí, jasno a slunečno. Kdo neměl ochraný faktor, nedopadl dobře. Trasa vedla od lanovky na Lysé na Růženčinu zahrádku, dále na Sněžné jámy, přes Šišák na Petrovku, přes Ptačí kameny na Martinovku a kde jinde než na Dvoračkách jsme mohli ukončit úspěšnou sezónu! Při odchodu z tohoto jedinečného podniku dobrá nálada způsobila, že pan vrchní nám vystavil na Dvoračky směnku ve výši 35 mil. Kč a na důkaz dobrého obchodu se s námi vyfotil před chatou. Po večeři v tělocvičně se skupina pánů vydala na proutky. Snad nějaké se objevily dole u řeky a budeme úspěšní. Byli jsme, a tak se večer pletlo a pletlo. Po desáté hodině přišlo překvapení. Naši medici Kamila a Lukáš totiž slaví narozeniny a přípitek pojali velmi originálně: každý si musel připít ze stříkačky kombinaci vaječného koňaku, zelené a griotky. Zábava se velmi rozjela, na hlavách mnohých oslavenců bylo možno spatřit jakési balónky s čudlíky na konci. Celá akce končila s kytarou hodně po půlnoci.
Ráno začala akce, kterou Zuzka Fuhrmannová nazvala jako "hojení mužských komplexů, kteří si jindy nemohou sáhnout na ženskou" , tedy koledování z pomláskami. Zmíněná slečna také dostala nejvíce přes zadní partie. Po úklidu tělocvičny a naložení aut následoval odjezd na Tanvaldskou Kamenici. Vody je více než loni, někteří jedou z Plav, někteří až z Navarova, někteří se jdou jen projít. Všichni končíme v Jesenném. Jednotlivé vozy vyráží na Prahu. Náš Peugeot je sám a má odjíždět jako poslední. Pepa ovšem zjišťuje, že nám Kamila odvezla klíče. Se stoickým klidem se pouštíme do spojování příslušných drátů. Volám Tomovi Hanušovi, ať Váňu zastaví, protože mají naše klíče. Ten nám ale oznamuje, že teď to nejde, neboť Váňův favorit zrovna tahají z příkopu. Nic se nestalo, pan doktor jen se zablokovanými koly v zatáčce na kamíncích po zimě odcestoval mimo silnici. Večer jsme dojeli do Prahy a byli jsme rádi, že nás čekají postele.

Je tu druhý květnový víkend a to znamená: Hurá na Otavu! Jako obvykle se začínáme v pátek po třetí hodině srocovat u školy. Autobus bude našlapaný k prasknutí a my musíme otestovat náš starý, ale výrazně zmodernizovaný vlek. Má teď dvě nápravy a nájezdovou brzdu, takže může v klidu vyrazit do zahraničí. Deset deblovek a necelých dvacet kajaků se tam opravdu v pohodě vešlo. Večer v Rejnštejně v kempu jdeme jako obvykle pod slunečníky na kozlíka. Pavlík má kytaru, hrajeme a zpíváme skoro do půlnoci. Máme s sebou hodně mladých nováčků, kterým se snad mezi námi - alespoň podle jejich reakcí s námi v hospodě - bude líbit.
V sobotu ráno se rozdělujeme na začátečníky a pokročilé. První jedou z kempu do Sušice a druzí z Čeňkárny kam chtějí. Jako obvykle si sjíždíme také těch pár metrů Vydry. Jen Džordž s Mopem, povedená to dvojice, se nechali vyvézt až na Antýgl a jedou celou Vydru, riskujíce vysokou pokutu od ochranářů. Toho černého humoru, co si musela Kateřina o svém bratru vyslechnout! Večer se většina účastníků zájezdu pohybuje mezi hospodou a ohýnkem. Veselo je všude, jak jinak, že. Neděle přinesla sluníčko, čeká nás jistě hezký den. Někteří ze sobotních začátečníků jedou také zezhora. Tradičně končíme u jezu nad Sušicí, někteří jedou dvakrát vršek a zbytek autobusem. Nakládáme, občerstvujeme se, odjíždíme domů.

Je poslední květnová sobota ráno, u budníku se scházejí lidé, kteří mají v úmyslu strávit slunný a parný víkend na Sázavě. Sestava starob je sice v minoritě, ale záleží na jakkosti. Přes den se trénuje mezi prvními třemi jezi, je sranda a těžká pohoda, kterou hodně dělá Tonda svými vtípky a průpovídkami na adresu všech. Je asi rád, že má za sebou maturity. Večer se chystá oheň, domlouváme z hospody soudek. Tonda přispívá na zálohu z kasy, což tu ještě nebylo.Jmenovaný také zrušil mlaďochům půlnoční večerku se slovy: "Běda jestli budete zítra malátní" a odešel si s Pepou natočit ještě jedno. V neděli volně splouváme do Pikovic, nikdo nás nehoní, koupeme se. Do cíle přijíždíme až před pátou, už se nemůžeme příliš zdržovat, tentokráte žádná cukrárna. Až do Prahy je podél řeky velmi hustý provoz, přijíždíme kolem osmé. Nemohu se zde nezmínit, že já a Pepa jsme celou akci absolovovali Velorexy, které sklidily zasloužený úspěch.

Ještě v půli června se malá skupina s Tondou vydala na veltruský kanál, kde proběhla poslední příprava na Velkou vodu, která se bude konat po roční odmlce zase ve Francii.