VELKÁ VODA 1998
RAKOUSKO, SLOVINSKO
Očima Tomáše Jaroně
ČTVRTEK 2.7. |||
PÁTEK 3.7. |||
SOBOTA 4.7. |||
NEDĚLE 5.7. |||
PONDĚLÍ 6.7. |||
ÚTERÝ 7.7. |||
STŘEDA 8.7. |||
ČTVRTEK 9.7. |||
PÁTEK 10.7. |||
SOBOTA 11.7. |||
NEDĚLE 12.7.
Tak tu máme zase po roce Velkou Vodu! A jako obvykle nás ani
letos neminou potíže s bržděním vleku.Ovšem tentokráte -
poučeni loňskou závadou - jdeme na jisto a během chvilky
problematickou součástku měníme. Účastníci se během odpoledne
postupně schází, nakládáme autobus a navazujeme lodě. Když už
se zdálo, že se podaří dodržet stanovený čas odjezdu 22:00,
námi dodělávaná horní příčka neunesla zatížení plavidel a
praskla. Naštěstí máme v kabinetu rezervní, a tak oprava je
vcelku rychlá. Letošní comeback do starých míst začíná! Vyrážíme
něco po jedenácté. Valíme to směr Rakousko. Jardovi se podařilo
minout Dolní Dvořiště a po menší improvizaci u hraniční závory
zastavujeme kdesi ve Studénce u Vyššího Brodu pozdě v noci.
Během cesty k Salze vychází najevo, že náš bus není vybaven
turbem a silně přetížená Karosa nezvládá. Na sedmnáctiprocentní
stoupání nestačí ani jednička, museli jsme scouvat dolů a
pořádně to rozhulit.
K startovnímu místu u dřeva před Greithem se dostáváme až
kolem osmé ráno. Tak dlouho jsme sem ještě nikdy
nejeli. Startujeme za jemně deštivého počasí. Naše nově sestavené
deblovky od samého začátku pracují na synchronizaci háčků se
zadáky a pilně bodují už od nasedání (například Šárka a Pavel).
Body získává také Váňa a nakonec ještě Radek na wildalpenském
válečku.
Stavíme stany, vaříme. O sušení mokrých věcí nemůže být ani
řeči. Večer mezi náš hlouček přichází jeden nový účastník
zájezdu. Je starší než my, jmenuje se Jaryn a jako zápisné
posílá do placu láhev slivovice z Kyjova. Po šestihodinové
plavbě a náročné noci v autobuse není divu, že v půl jedenácté
jsou už všichni ve svých spacáčcích.
Podle velitelského času máme vyrážet v 9:30. Vstáváme před
devátou do zamračeného dne. Ani Táta nebyl schopen předpovědět,
jestli se to protrhne. Menší skupinka, především deblovky, se
nechává vyvést ještě kousek nad kemp, aby si znovu vychutnaly
tento akčnější úsek.
Od kempu jsme vyrazili všichni společně kolem
jedenácté. Poměrně příjemná voda, vlnky a kameny v zatáčkách
znamenaly pro valnou většinu deblovek nové body v Poháru.
Na závěrečném úseku se "zviditelnil" také náš Váňa. Díky
svému "zdravotnímu stavu" neustále zdržoval celý tým. Mluvil z
cesty, oslovoval osoby, které tam nebyly, ale především
neustále vymetal všechny vracáky a dělal věci, kterých by
se zastřízliva rozhodně vyvaroval.
Plavbu jsme byli nuceni ukončit o něco dříve, než jsme byli
zvyklí, protože u Palfau se opravovala silnice a k řece tam byl
znemožněn přístup.
Za drobného deště v kempu vaříme pod speciálně zbudovanou
stříškou mezi dvěma stany. Tak trochu je znát únava a rozmrzelí
počasím brzo uléháme. Noční klid ruší jen Pravdič svým budíkem,
aby nezaspal dávku penicilínu.
I při odjezdu z údolí Salzy déšť neustává, ale v údolí
Steyru je podezřele hezky. Vody je dostatek, dokonce je bez
potíží sjízdný Teichel. Však na něj Tonda s méně zkušenými
deblovkami ihned vyráží. My ostatní vyrážíme na Steyr. Na
parkovišti u Strombodingu je poněkud husto, uvážíme-li, že se
tam podkaly hned dvě Karosy s vodáky.
Voda je pekelně studená, ale splouvání se dá vydržet. Z
původního plánu jet Steyr dvakrát sešlo, protože nám začalo
pršet a hlavně se ochladilo.
Jarda, vědom si toho, že v Rakousku není rychlost omezena
vyhláškou 100, šlápl pořádně na plyn a vyvinul
šedesátikilometrovou rychlost. Na vaření zastavujeme v Liezenu.
Ten kdo nevaří, sedí v autobuse a sleduje Dobyvatele ztracené
archy.
Po této pauze se přesouváme k starému dobrému vrakovišti. Při
průzkumu spací boudy nás nemile uvítal naježený vlčák a v
zápětí dva nepříjemní Rakušané s padacími mosty na kalhotách, a
tak jsme byli nuceni za mostkem před starým lomem vybudovat
stany. Jsou tací, co ještě něco klohní. Jarda si vzal kytaru a
přišel nám zahrát. Vydrželi jsme do půlnoci a pak jsme zalehli.
Klid noci ruší jen Pravdič se svými antibiotiky.
Při příjezdu do údolí Taurachu a Muru prožíváme fantastický
zvrat. Teplo a sluníčko! I přes toto pozitivum máme díky
předchozím dnům rozšířenou marodku, počasí leckoho udolalo a
těla některých začala zvyšovat svoji teplotu.
Taurach má vody dost, vlnky a stupínky jsou příjemné a
oblíbený devítimetrový jez se stal jako vždy nezapomenutelným
zážitkem, především pro nováčky.
Mur nám poskytl příjemné pohoupání na vlnách a válec v
zatáčce jako pokaždé prověřil zdatnost všech našich jezdičů. Pak
se po vodě pokračovalo do Predlitzu. Bohužel se tam také
opravovalo a autobus nemohl sjet dolů k řece. Lodě jsme nesli
nahoru ke hřišti na ramenou. Počasí bylo pěkné a nic nebránilo
tomu, abychom tam zůstali celé odpoledne. Vařili jsme, pinkal se
volejbal, hrál se fotbal a sušilo se. Já jsem si na kole dal asi
5 kilometrů zatáček podél přítoku Muru - Turachsbachu. Být tam
tak o třicet čísel víc, dalo by se uvažovat o prvosjezdu.
Navečer vyrážíme spát pod most k Lieseru. Za tmy rozbalujeme
bivak a ještě než jsme odešli do říše snů, vypráví Táta naší
skupince pohádku o trpaslících.
Vstáváme do celkem hezkého rána, bohužel ale v 6:00. To
ještě nikdo z nás netuší, co nás dnes čeká. Odjíždíme do
Slovinska na Savu Bohinjku. Snídaně probíhá v trávě, kousek před
Bohinjským jezerem, za hezkého počasí. Arnošt našel nádherného
motýla. Mohl by to být Papillio Poliminestur Parinda.
Do místa startu jsme dojeli asi v deset. Právě když se
skupina, která vyrážela na horní rekreační část, připravila,
spustila se silná bouřka. Nicméně oděna v neoprény, vyrazila do
živlu. Když se nebe relativně vyjasnilo, my ostatní jsme
autobusem popojeli k jezu na začátek zajímavého odpoledního
úseku. Během oběda jsme sledovali slovinské dělníky při práci. Na
druhém břehu jsme objevili daleko příhodnější místo pro polední
klid, a tak tam Jarda vjel a velmi excelentně se tam
otočil.
Zrovna když přijížděla skupina plavců, nebe se zatáhlo a
spustil se silný lijevec (průtrž pak vydržela až do noci). Všude
hromy, všude blesky a my se zvolna blížíme k
pověstnému, legendami opředenému Tomáškovu šutru, na němž se
jako dostatečné memento tyčí čevený kříž. Scény z Hitchcockových
hororů jsou proti tomuto výjevu otřepaná limonáda. Po dalším
usilovném pádlování, hnáni protivným deštěm, přijiždíme k
poslednímu těžšímu místu, které se nazývá Gibraltar. Po dalších
třech stech metrech vlevo už stojí náš autobus.
Během infarktového navazování, bičováni provazy vody,
ohrožováni blesky zjišťujeme, že Petr Novák není mezi námi.
Neprodleně zahajujeme pátrací akci. Od očitých svědků a stoicky
si pokuřujíciho Arnošta se dovídáme, že se Petr před výstupním
místem prásknul a byl nesen ve zmítajícím se živlu dál po
proudu. Co teď?! Narychlo sformovaný řídící tým vysílá své muže
do akce. Všichni se s odjíždějícími hrdiny loučí. Duo právníků
Kučera - Brudy jedou po břehu na kolech, vybaveni mobilním
telefonem a píšťalkou. Druhá dvojka Táta - Mop, vybaveni odvahou
rychlostí a házecím pytlíkem, vyrážejí po proudu po stopách
nebohého Petra. Čas neúprosně ukrajoval minuty i hodiny. Na
krajinu se začala snášet tma. Cyklisté nikde. Aspoň že s kajakáři
byl domluven sraz po dvanácti kilometrech na soutoku. Napětí a
nervozita pozvolna gradovala. Jisté obavy tu byly, neboť nikdo
nevěděl, jak se Petr zachová a jestli se mu něco
nestalo. Nezanedbatelný nebyl ani fakt, že podle kilometráže
stál Petrovi v cestě nesjízdný skok.
Je 19:47. U autobusu zastavuje dodávka a z ní vystupuje náš
Petr! Ihned má kolem sebe hlouček lačných posluchačů. Petr
vypravuje svůj příběh: "Kolem místa výstupu jsem plaval vedle
lodě, nikoho a nic jsem neviděl. Po zašprickování jsem
zazmatkoval a s vlčí mlhou před očima jsem začal pádlovat
dopředu. Po chvíli mi bylo jasné, co jsem asi provedl. Musel
jsem dál, strmé stráně mi nedovolily vystoupit. Chtěl jsem najít
most. Z kajaku jsem vystoupil přímo do skautského tábora, kde
jsem dostal něco na zahřátí. Pak jsem stopl auto až sem. To jsem
ale způsobil zdržení!" končí Petr svoji story.
Tonda je očividně rád, že všechno dobře dopadlo. Asi v půl
deváté na kole dorazil Brudy. V devět vyzvedáváme dole na
soutoku na kost promoklého Tátu, Mopa a Honzu. Vidina noclehu v
Bovci mizí, protože v zatáčkách na Vršič musí Jarda vidět na
vlek. Za neutuchajícího deště zastavujeme na dálničním
odpočívadle. Část lidí zůstává spát v autobuse a zbytek se jde
natáhnout do surově vyhlížející betonové novostavby.
Ráno vstáváme ve 4:30, abychom včas, za světla a bez aut v
protisměru překonali pověsté sedlo. Bezturbový autobus
samozřejmě dostal asi v půli cesty záchvat. Museli jsme
vystoupit, abychom mu ulehčili. Nakonec jsme vše zvládli a kolem
půl desáté ráno se už všichni zabydlovali v boveckém kempu.
Já a Pravdič jsme osedlali šemíky a jeli jsme zrekognoskovat
soutok. Korytnica je v normálu, na vodočtu je 50 cm (předloni
byl tento vodočet pod vodou). Zato Soča je po deštích vyšší, ne
však povodňová.
Bylo rozhodnuto, že ve 13:00 vyrazí akční skupina nahoru na
Korytnicu, kterou splují až k čezsočskému mostu, což znamená, že
otestují i kousek Soči. Tak se stalo, všichni byli spokojení,
neboť počasí se umoudřilo a zásobovalo nás hřejivými paprsky
červencového sluníčka.
Za zmínku stojí příhoda, kdy se Jarda u Korytnice otáčel a
zachytil vlekem o taras. Levý blatník tak změnil design a odehlo
se kousek konstrukce, tam kde je světlo a espézetka. Konstrukci
jsme dali do původního stavu šikovným nacouváním na podobný
taras a v kempu si potom vzal Jarda kladivo a stal se na chvíli
klempířem. Doma to možná snese trochu šedé barvy.
Večer, věrni tradici, odcházíme do Letniho Vrtu na pizzu a
jedno "veliko pivo Union - simbol kakovosti". V pizzerii zrovna
probíhá "akcia 10+1", kterou samozřejmě využíváme. Vše spočívá v
tom, že za každou zkonzumovanou pizzu dostane strávník kupón. Po
předložení deseti kuponů získává pizzu zdarma. Nebyl pro nás
velký problém dát dohromady 20 těchto kupónů! K velkému úžasu
servírek požadujeme okamžitě dvě pizzy s sebou.Povedlo se, zase
jsme se zviditelnili.
Večer pořádáme mezi stany "tekutý oheň". Každý přiloží svoje
polínko a potom se může ohřívat, dokud to hoří. Kolem půlnoci se
odebíráme do svých brlohů.
Dnes se program zájezdu diametrálně diferencuje dle
individuální nálady každého účastníka. Jedna parta odchází na
pěšárnu dobýt místní vrchol Velki Kanin a další skupina odjíždí
dobýt Korytnicu a Soču. Já s Martinem Václavíkem opakujeme naši
akci z roku 1995 a jedeme stopem do Itálie k moři. Tentokráte
nás stopařský osud zahnal do roztomilé italské vísky Duino, 23
km od Terstu. Paralelně s námi do akce vyrazili také Tomáš s
Terezou, kteří se dostali o 3 km vedle, do Sistiany. Opět jsme na
důkaz úspěšné akce přivezli mušle, které Mop večer znalecky
upravil a my jsme je vzápětí ochutnali.
Večer se naše ležení postupně dostává do plného počtu, neboť
se všichni vracejí ze svých výletů. Od pádlistů se dovídáme, že
hladina Soči sice trochu opadla, ale je stále slušná. Zvláště
pikantní prý je dolní balvanitý úsek, kde namísto vracáků jsou
nevypočitatelné karfioly.
U Tondy se koná porada. Definitivně je odhlasováno, že počasí
je tady super, že není důvod spěchat do upršeného Rakouska. Pro
velký úspěch se zítra zopakuje Soča. Nikomu nevadí vypuštění
Iselu a Drávy z programu.
Fyzická námaha a horko zase zapůsobilo, že o půlnoci všichni,
až na vyjímky (že Máro s Dádou), spí.
V naprosté pohodě kolem půl desáté nás Jarda dováží na
soutok, odkud vyplouváme. Voda je zase o něco nižší, a tak
sjezdová trať se také zjednodušuje. Za zmínku stojí její průjezd
Pavlíkem Pravdou. Tento statečný chlapík kopíroval Heřmánkovu
stopu, jeden průskok neustál a jeho i loď jsme doprovázeli až
na konec celé tratě. Za stále příjemného počasí končíme
pobyt ve Slovinsku a náš bus si to na první rychlostní stupeň
šplhá na Predel za italskými celníky. Ti jsou dnes nečekaně v
pohodě a po chvilce jedeme dál.
Už za tmy přijíždíme do Flattachu k Möllu, kde jsme nuceni
improvizovat. Za mostem rychle nalézáme místo na spaní.
Ráno se vstává kolem osmé a u autobusu se snídá a čeká, než
se pustí voda. Jen já s Brudym zůstáváme ve spacích pytlích a
konzumujeme zbylé víno a broskvový destilát. Brudy si totiž
uvědomil, že to má "za pět", padl na něj splín, ve kterém jsem
ho nechtěl nechat. Ta trocha opojení jej rozhodně posílila.
Ne tak na vodě. Náhodný pozorovatel, který sledoval náš
start, mohl spatřit uprostřed řeky plovoucí kajak bez šoféra. S
několikametrovým zpožděním plaval náš ženich. Nesen vestou,
nohama napřed kynul rozvážně paží kolemjedoucím kolegům, kteří
se mohli umlátit smíchy. Když jsme ho posadili zpět do lodě,
rozhodl se, že práskne raft. Asi po třetím ataku ztratil
stabilitu a zase byl kajak bez řidiče. Přes tyto srandičky jsme
ve zdraví dopluli do cíle.
Po svižném naložení odjíždíme k Lieseru. Tento bez vážnějších
problémů pokořujeme a pak se rychle cpeme, abychom si v klidu
vychutnali křtění nováčků. Celá akce probíhá podle všech regulí,
elévům menu chutná. Pravdič ještě malinko vylepšuje celý obřad
tím, že novickám s dvoudílnými plavkami před seskokem do živlu
odebírá horní díl. Naše vodácké holky to ale nesou statečně,
nedá se říct, že by se nějak zvlášť styděly, spíše naopak.
Křtění neušel ani mistr volantu Jarda. Byl pasován na
vodáckého řidiče 1. Kategorie, což je pocta, jaké se ještě
žádnému našemu šoférovi nedostalo.
Za velmi dobré nálady odjíždíme kam jinam než do Solnohradu.
Chceme jít s kytarou na náměstí k šachovnici, ale k našemu
údivu jsou tam velké obrazovky, spousta lidí, bratwurst und
bier, a Davor Šuker právě padá v pokutovém území. Inu MS ve
fotbale.
Po půlnoci vyrážíme domů, do Prahy, do Vršovic, do ...
Ráno se musí uklidit autobus, lodě a vše ostatní. Prší nám do
toho, ale my to přežijeme. Odcházíme si domů trochu odpočinout
a scivilizovat se, abychom se mohli večer sejít na ukončovacím
večírku u Veselých. Vyhlašujeme práskací pohár, promítáme video
a v klidu se během pondělka navracíme do svých domovů.
Některé z nás teď čeká ještě Vltava a s ostatními AHOJ v
Karlových Varech v září.
AHOJ
Tomáš Jaroň 1998
Zpět na hlavní stránku