VELKÁ VODA 1998
RAKOUSKO, SLOVINSKO
Očima Tomáše Jaroně

ČTVRTEK 2.7. ||| PÁTEK 3.7. ||| SOBOTA 4.7. ||| NEDĚLE 5.7. ||| PONDĚLÍ 6.7. ||| ÚTERÝ 7.7. ||| STŘEDA 8.7. ||| ČTVRTEK 9.7. ||| PÁTEK 10.7. ||| SOBOTA 11.7. ||| NEDĚLE 12.7.

ČTVRTEK 2.7.

Tak tu máme zase po roce Velkou Vodu! A jako obvykle nás ani letos neminou potíže s bržděním vleku.Ovšem tentokráte - poučeni loňskou závadou - jdeme na jisto a během chvilky problematickou součástku měníme. Účastníci se během odpoledne postupně schází, nakládáme autobus a navazujeme lodě. Když už se zdálo, že se podaří dodržet stanovený čas odjezdu 22:00, námi dodělávaná horní příčka neunesla zatížení plavidel a praskla. Naštěstí máme v kabinetu rezervní, a tak oprava je vcelku rychlá. Letošní comeback do starých míst začíná! Vyrážíme něco po jedenácté. Valíme to směr Rakousko. Jardovi se podařilo minout Dolní Dvořiště a po menší improvizaci u hraniční závory zastavujeme kdesi ve Studénce u Vyššího Brodu pozdě v noci.

PÁTEK 3.7.

Během cesty k Salze vychází najevo, že náš bus není vybaven turbem a silně přetížená Karosa nezvládá. Na sedmnáctiprocentní stoupání nestačí ani jednička, museli jsme scouvat dolů a pořádně to rozhulit. K startovnímu místu u dřeva před Greithem se dostáváme až kolem osmé ráno. Tak dlouho jsme sem ještě nikdy nejeli. Startujeme za jemně deštivého počasí. Naše nově sestavené deblovky od samého začátku pracují na synchronizaci háčků se zadáky a pilně bodují už od nasedání (například Šárka a Pavel). Body získává také Váňa a nakonec ještě Radek na wildalpenském válečku. Stavíme stany, vaříme. O sušení mokrých věcí nemůže být ani řeči. Večer mezi náš hlouček přichází jeden nový účastník zájezdu. Je starší než my, jmenuje se Jaryn a jako zápisné posílá do placu láhev slivovice z Kyjova. Po šestihodinové plavbě a náročné noci v autobuse není divu, že v půl jedenácté jsou už všichni ve svých spacáčcích.

SOBOTA 4.7.

Podle velitelského času máme vyrážet v 9:30. Vstáváme před devátou do zamračeného dne. Ani Táta nebyl schopen předpovědět, jestli se to protrhne. Menší skupinka, především deblovky, se nechává vyvést ještě kousek nad kemp, aby si znovu vychutnaly tento akčnější úsek. Od kempu jsme vyrazili všichni společně kolem jedenácté. Poměrně příjemná voda, vlnky a kameny v zatáčkách znamenaly pro valnou většinu deblovek nové body v Poháru. Na závěrečném úseku se "zviditelnil" také náš Váňa. Díky svému "zdravotnímu stavu" neustále zdržoval celý tým. Mluvil z cesty, oslovoval osoby, které tam nebyly, ale především neustále vymetal všechny vracáky a dělal věci, kterých by se zastřízliva rozhodně vyvaroval. Plavbu jsme byli nuceni ukončit o něco dříve, než jsme byli zvyklí, protože u Palfau se opravovala silnice a k řece tam byl znemožněn přístup. Za drobného deště v kempu vaříme pod speciálně zbudovanou stříškou mezi dvěma stany. Tak trochu je znát únava a rozmrzelí počasím brzo uléháme. Noční klid ruší jen Pravdič svým budíkem, aby nezaspal dávku penicilínu.

NEDĚLE 5.7.

I při odjezdu z údolí Salzy déšť neustává, ale v údolí Steyru je podezřele hezky. Vody je dostatek, dokonce je bez potíží sjízdný Teichel. Však na něj Tonda s méně zkušenými deblovkami ihned vyráží. My ostatní vyrážíme na Steyr. Na parkovišti u Strombodingu je poněkud husto, uvážíme-li, že se tam podkaly hned dvě Karosy s vodáky. Voda je pekelně studená, ale splouvání se dá vydržet. Z původního plánu jet Steyr dvakrát sešlo, protože nám začalo pršet a hlavně se ochladilo. Jarda, vědom si toho, že v Rakousku není rychlost omezena vyhláškou 100, šlápl pořádně na plyn a vyvinul šedesátikilometrovou rychlost. Na vaření zastavujeme v Liezenu. Ten kdo nevaří, sedí v autobuse a sleduje Dobyvatele ztracené archy. Po této pauze se přesouváme k starému dobrému vrakovišti. Při průzkumu spací boudy nás nemile uvítal naježený vlčák a v zápětí dva nepříjemní Rakušané s padacími mosty na kalhotách, a tak jsme byli nuceni za mostkem před starým lomem vybudovat stany. Jsou tací, co ještě něco klohní. Jarda si vzal kytaru a přišel nám zahrát. Vydrželi jsme do půlnoci a pak jsme zalehli. Klid noci ruší jen Pravdič se svými antibiotiky.

PONDĚLÍ 6.7.

Jez na Taurachu Při příjezdu do údolí Taurachu a Muru prožíváme fantastický zvrat. Teplo a sluníčko! I přes toto pozitivum máme díky předchozím dnům rozšířenou marodku, počasí leckoho udolalo a těla některých začala zvyšovat svoji teplotu. Taurach má vody dost, vlnky a stupínky jsou příjemné a oblíbený devítimetrový jez se stal jako vždy nezapomenutelným zážitkem, především pro nováčky. Mur nám poskytl příjemné pohoupání na vlnách a válec v zatáčce jako pokaždé prověřil zdatnost všech našich jezdičů. Pak se po vodě pokračovalo do Predlitzu. Bohužel se tam také opravovalo a autobus nemohl sjet dolů k řece. Lodě jsme nesli nahoru ke hřišti na ramenou. Počasí bylo pěkné a nic nebránilo tomu, abychom tam zůstali celé odpoledne. Vařili jsme, pinkal se volejbal, hrál se fotbal a sušilo se. Já jsem si na kole dal asi 5 kilometrů zatáček podél přítoku Muru - Turachsbachu. Být tam tak o třicet čísel víc, dalo by se uvažovat o prvosjezdu. Navečer vyrážíme spát pod most k Lieseru. Za tmy rozbalujeme bivak a ještě než jsme odešli do říše snů, vypráví Táta naší skupince pohádku o trpaslících.

ÚTERÝ 7.7.

Vstáváme do celkem hezkého rána, bohužel ale v 6:00. To ještě nikdo z nás netuší, co nás dnes čeká. Odjíždíme do Slovinska na Savu Bohinjku. Snídaně probíhá v trávě, kousek před Bohinjským jezerem, za hezkého počasí. Arnošt našel nádherného motýla. Mohl by to být Papillio Poliminestur Parinda. Do místa startu jsme dojeli asi v deset. Právě když se skupina, která vyrážela na horní rekreační část, připravila, spustila se silná bouřka. Nicméně oděna v neoprény, vyrazila do živlu. Když se nebe relativně vyjasnilo, my ostatní jsme autobusem popojeli k jezu na začátek zajímavého odpoledního úseku. Během oběda jsme sledovali slovinské dělníky při práci. Na druhém břehu jsme objevili daleko příhodnější místo pro polední klid, a tak tam Jarda vjel a velmi excelentně se tam otočil. Zrovna když přijížděla skupina plavců, nebe se zatáhlo a spustil se silný lijevec (průtrž pak vydržela až do noci). Všude hromy, všude blesky a my se zvolna blížíme k pověstnému, legendami opředenému Tomáškovu šutru, na němž se jako dostatečné memento tyčí čevený kříž. Scény z Hitchcockových hororů jsou proti tomuto výjevu otřepaná limonáda. Po dalším usilovném pádlování, hnáni protivným deštěm, přijiždíme k poslednímu těžšímu místu, které se nazývá Gibraltar. Po dalších třech stech metrech vlevo už stojí náš autobus. Během infarktového navazování, bičováni provazy vody, ohrožováni blesky zjišťujeme, že Petr Novák není mezi námi. Neprodleně zahajujeme pátrací akci. Od očitých svědků a stoicky si pokuřujíciho Arnošta se dovídáme, že se Petr před výstupním místem prásknul a byl nesen ve zmítajícím se živlu dál po proudu. Co teď?! Narychlo sformovaný řídící tým vysílá své muže do akce. Všichni se s odjíždějícími hrdiny loučí. Duo právníků Kučera - Brudy jedou po břehu na kolech, vybaveni mobilním telefonem a píšťalkou. Druhá dvojka Táta - Mop, vybaveni odvahou rychlostí a házecím pytlíkem, vyrážejí po proudu po stopách nebohého Petra. Čas neúprosně ukrajoval minuty i hodiny. Na krajinu se začala snášet tma. Cyklisté nikde. Aspoň že s kajakáři byl domluven sraz po dvanácti kilometrech na soutoku. Napětí a nervozita pozvolna gradovala. Jisté obavy tu byly, neboť nikdo nevěděl, jak se Petr zachová a jestli se mu něco nestalo. Nezanedbatelný nebyl ani fakt, že podle kilometráže stál Petrovi v cestě nesjízdný skok. Je 19:47. U autobusu zastavuje dodávka a z ní vystupuje náš Petr! Ihned má kolem sebe hlouček lačných posluchačů. Petr vypravuje svůj příběh: "Kolem místa výstupu jsem plaval vedle lodě, nikoho a nic jsem neviděl. Po zašprickování jsem zazmatkoval a s vlčí mlhou před očima jsem začal pádlovat dopředu. Po chvíli mi bylo jasné, co jsem asi provedl. Musel jsem dál, strmé stráně mi nedovolily vystoupit. Chtěl jsem najít most. Z kajaku jsem vystoupil přímo do skautského tábora, kde jsem dostal něco na zahřátí. Pak jsem stopl auto až sem. To jsem ale způsobil zdržení!" končí Petr svoji story. Tonda je očividně rád, že všechno dobře dopadlo. Asi v půl deváté na kole dorazil Brudy. V devět vyzvedáváme dole na soutoku na kost promoklého Tátu, Mopa a Honzu. Vidina noclehu v Bovci mizí, protože v zatáčkách na Vršič musí Jarda vidět na vlek. Za neutuchajícího deště zastavujeme na dálničním odpočívadle. Část lidí zůstává spát v autobuse a zbytek se jde natáhnout do surově vyhlížející betonové novostavby.

STŘEDA 8.7.

Korytnica Ráno vstáváme ve 4:30, abychom včas, za světla a bez aut v protisměru překonali pověsté sedlo. Bezturbový autobus samozřejmě dostal asi v půli cesty záchvat. Museli jsme vystoupit, abychom mu ulehčili. Nakonec jsme vše zvládli a kolem půl desáté ráno se už všichni zabydlovali v boveckém kempu. Já a Pravdič jsme osedlali šemíky a jeli jsme zrekognoskovat soutok. Korytnica je v normálu, na vodočtu je 50 cm (předloni byl tento vodočet pod vodou). Zato Soča je po deštích vyšší, ne však povodňová. Bylo rozhodnuto, že ve 13:00 vyrazí akční skupina nahoru na Korytnicu, kterou splují až k čezsočskému mostu, což znamená, že otestují i kousek Soči. Tak se stalo, všichni byli spokojení, neboť počasí se umoudřilo a zásobovalo nás hřejivými paprsky červencového sluníčka. Pizeria Letni Vrt Za zmínku stojí příhoda, kdy se Jarda u Korytnice otáčel a zachytil vlekem o taras. Levý blatník tak změnil design a odehlo se kousek konstrukce, tam kde je světlo a espézetka. Konstrukci jsme dali do původního stavu šikovným nacouváním na podobný taras a v kempu si potom vzal Jarda kladivo a stal se na chvíli klempířem. Doma to možná snese trochu šedé barvy. Večer, věrni tradici, odcházíme do Letniho Vrtu na pizzu a jedno "veliko pivo Union - simbol kakovosti". V pizzerii zrovna probíhá "akcia 10+1", kterou samozřejmě využíváme. Vše spočívá v tom, že za každou zkonzumovanou pizzu dostane strávník kupón. Po předložení deseti kuponů získává pizzu zdarma. Nebyl pro nás velký problém dát dohromady 20 těchto kupónů! K velkému úžasu servírek požadujeme okamžitě dvě pizzy s sebou.Povedlo se, zase jsme se zviditelnili. Večer pořádáme mezi stany "tekutý oheň". Každý přiloží svoje polínko a potom se může ohřívat, dokud to hoří. Kolem půlnoci se odebíráme do svých brlohů.

ČTVRTEK 9.7.

Dnes se program zájezdu diametrálně diferencuje dle individuální nálady každého účastníka. Jedna parta odchází na pěšárnu dobýt místní vrchol Velki Kanin a další skupina odjíždí dobýt Korytnicu a Soču. Já s Martinem Václavíkem opakujeme naši akci z roku 1995 a jedeme stopem do Itálie k moři. Tentokráte nás stopařský osud zahnal do roztomilé italské vísky Duino, 23 km od Terstu. Paralelně s námi do akce vyrazili také Tomáš s Terezou, kteří se dostali o 3 km vedle, do Sistiany. Opět jsme na důkaz úspěšné akce přivezli mušle, které Mop večer znalecky upravil a my jsme je vzápětí ochutnali. Večer se naše ležení postupně dostává do plného počtu, neboť se všichni vracejí ze svých výletů. Od pádlistů se dovídáme, že hladina Soči sice trochu opadla, ale je stále slušná. Zvláště pikantní prý je dolní balvanitý úsek, kde namísto vracáků jsou nevypočitatelné karfioly. U Tondy se koná porada. Definitivně je odhlasováno, že počasí je tady super, že není důvod spěchat do upršeného Rakouska. Pro velký úspěch se zítra zopakuje Soča. Nikomu nevadí vypuštění Iselu a Drávy z programu. Fyzická námaha a horko zase zapůsobilo, že o půlnoci všichni, až na vyjímky (že Máro s Dádou), spí.

PÁTEK 10.7.

V naprosté pohodě kolem půl desáté nás Jarda dováží na soutok, odkud vyplouváme. Voda je zase o něco nižší, a tak sjezdová trať se také zjednodušuje. Za zmínku stojí její průjezd Pavlíkem Pravdou. Tento statečný chlapík kopíroval Heřmánkovu stopu, jeden průskok neustál a jeho i loď jsme doprovázeli až na konec celé tratě. Za stále příjemného počasí končíme pobyt ve Slovinsku a náš bus si to na první rychlostní stupeň šplhá na Predel za italskými celníky. Ti jsou dnes nečekaně v pohodě a po chvilce jedeme dál. Už za tmy přijíždíme do Flattachu k Möllu, kde jsme nuceni improvizovat. Za mostem rychle nalézáme místo na spaní.

SOBOTA 11.7.

Ráno se vstává kolem osmé a u autobusu se snídá a čeká, než se pustí voda. Jen já s Brudym zůstáváme ve spacích pytlích a konzumujeme zbylé víno a broskvový destilát. Brudy si totiž uvědomil, že to má "za pět", padl na něj splín, ve kterém jsem ho nechtěl nechat. Ta trocha opojení jej rozhodně posílila. Ne tak na vodě. Náhodný pozorovatel, který sledoval náš start, mohl spatřit uprostřed řeky plovoucí kajak bez šoféra. S několikametrovým zpožděním plaval náš ženich. Nesen vestou, nohama napřed kynul rozvážně paží kolemjedoucím kolegům, kteří se mohli umlátit smíchy. Když jsme ho posadili zpět do lodě, rozhodl se, že práskne raft. Asi po třetím ataku ztratil stabilitu a zase byl kajak bez řidiče. Přes tyto srandičky jsme ve zdraví dopluli do cíle. Po svižném naložení odjíždíme k Lieseru. Tento bez vážnějších problémů pokořujeme a pak se rychle cpeme, abychom si v klidu vychutnali křtění nováčků. Celá akce probíhá podle všech regulí, elévům menu chutná. Pravdič ještě malinko vylepšuje celý obřad tím, že novickám s dvoudílnými plavkami před seskokem do živlu odebírá horní díl. Naše vodácké holky to ale nesou statečně, nedá se říct, že by se nějak zvlášť styděly, spíše naopak. Křtění neušel ani mistr volantu Jarda. Byl pasován na vodáckého řidiče 1. Kategorie, což je pocta, jaké se ještě žádnému našemu šoférovi nedostalo. Za velmi dobré nálady odjíždíme kam jinam než do Solnohradu. Chceme jít s kytarou na náměstí k šachovnici, ale k našemu údivu jsou tam velké obrazovky, spousta lidí, bratwurst und bier, a Davor Šuker právě padá v pokutovém území. Inu MS ve fotbale. Po půlnoci vyrážíme domů, do Prahy, do Vršovic, do ...

NEDĚLE 12.7.

Ráno se musí uklidit autobus, lodě a vše ostatní. Prší nám do toho, ale my to přežijeme. Odcházíme si domů trochu odpočinout a scivilizovat se, abychom se mohli večer sejít na ukončovacím večírku u Veselých. Vyhlašujeme práskací pohár, promítáme video a v klidu se během pondělka navracíme do svých domovů. Některé z nás teď čeká ještě Vltava a s ostatními AHOJ v Karlových Varech v září.

AHOJ

Tomáš Jaroň 1998

Zpět na hlavní stránku