VELKÁ VODA
Francie 1999
čtvrtek 1.7.
Je 19:00 . Začíná akce Velká voda 1999. Před školu přijíždí
další a další naložená auta. Vodáci vykládají jídlo, pití,
spacáky, stany, pádla, lodě a další nezbytné propriety.
Začínáme nakládáním lodí na náš nově opravený vozík, který je
teď jeden z nejlepších (asi nejen v Praze) .
A to už přijíždí Míra a stará známa Karosa Torpedone.
Samozřejmě se ihned dozvídáme, že je ještě třeba zajet do
garáží MHD a vyměnit nefunkční součástku zvanou vlnovec.
Poměrně s malým zpožděním opouštíme domovskou metropoli směrem
na Dolní Dvořiště.
pátek 2.7.
Asi v půl třetí ráno překračujeme státní hranici. Kontrola
probíhá v poklidu, česká strana je o něco důkladnější. Po malé
čůrací pauze to Míra řádně rozhulil a metelíme si to richtung
Huben, nástupní to místo první rozjezdové řeky, kterou se letos
stává legendární Isel, vodnatá řeka obtížnosti WW III-IV.
Osazenstvo busu se z větší části probudilo kolem šesté ráno,
kdy se uskutečnila další pauzička na dálničním odpočívadle u
Bischofhofenu. Táta Heřmánek se ihned po probuzení dožadoval
přítomných lékařek, neboť prý má ranní erekci a neví co s tím.
Ihned mu začalo radit několik laiků a Sněhurka se nestačila
divit.
Asi v devět jsme dorazili do Hubenu. Tentokráte Tonda
rozhodl, že to přece jen nebude řeka pro všechny. Po krátké
prohlídce je zřejmé, že vody je méně, než jsme zvyklí.
Jedeme ve velké pohodě, se sluníčkem nad námi. Vždy, když se
ohlédnu proti proudu, vidím siluety pádlujících postaviček,
prostě kam se podívám, všude samý vodák z Prahy. Žádné problémy
s lovením plavajících strojů ani lidí nenastaly,a tak si můžeme
vychutnávat vlny i akční válečky, svádějící k lopování nebo k
serfování. Nepravidelně pravidelné meandrující řečiště se
zúčastněným určitě líbí.
Slunečné teplé počasí, celodenní aktivita a nekvalitní
přerušovaný spánek v autobuse způsobilo, že nejeden vodák
sklesle oční víčko přivřel.
Dnes jsme nezaznamenali žádná zranění. Jen Honzovi Svobodovi
musela Kláruš vyšťouchnout vložku ze zubu. Nocovat budeme u
Drávy kousek za Lienzem v lesíku u mateřské školky. Míra toho
zatím příliš nenaspal, a tudíž se autobus se soumrakem zavřel.
Vidím ospalého Mopa, který si ještě jde čistit zuby.
Zítra brzy zrána budeme pokračovat mezi "Taliány" na Rienzu,
pak bude následovat dlouhý přejezd Itálií, a to převážně po
dálnici, směrem do francouzských Alp, kde se odehraje hlavní
část zájezdu.
sobota 3.7.
Ráno u Rienzy, řeky pro všechny obtížnosti WW II se závěrem
před přehradou za velké vody asi III+ , bylo opět nechutně
slunečné. Na první pohled je znát, že voda je nižší, než když
jsme tu byli naposledy.
Úsek z Kiensu dlouhý 13 km jedou opravdu všichni. Řeka se
příjemně vlní, v poklidu se necháváme houpat. O trochu vzruchu
se postaraly jen holky Vejlupkovic, když se práskly v jediné
ostřejší zatáčce na rozhraní proudu a vracáku. Cestou potkáváme
komerční raftaře z Čech. A koho jsme mezi nimi nenašli? Jako
jeden z guideů na nás mával náš kolega Jakub Podlešák.
Za zmínku stojí veselá příhoda, kdy jeden z komerčních raftů
nezvládl situaci a bokem se přimáčkl na pilíř mostu. My jsme k
němu dojeli ve chvíli, kdy jej jeho posádka zbaběle opustila.
Společným úsilím jsme ho začali uvolňovat z pilíře. Z jedné
strany tlačit, z druhé tahat a z mostu si pomáhat lanem - to
byla naše strategie, která se samozřejmě ukázala správnou a po
chvíli jsme nad živlem zvítězili.
Poslední vlna před přehradou Mühlbach byla narozdíl od
posledně jen zpestřením před koncem plavby. Vaříme za
nepříjemného vedra a v půl čtvrté zahajujeme dlouhou etapu naší
cesty. Četnými tunely kolem Lago di Garda a pak po dálnici se
nezvratně připližujeme k Francii.
Je něco před třiadvacátou hodinou. Zastavujeme na dálničním
odpočívadle za Alessandrií, kde strávíme další noc. Okamžitě
jsme zjistili, že spaní nebude z nejpříjemnějších, neboť bylo
třeba odolávat nepříjemným atakům dotěrně krvelačných italských
komárů. Já s Tátou a skupina kolem nás, zkoušeli jsme zbavit se
jich tím, že otevřeme kanistr s Klanicovým červeným. Pak nám
ještě Pavlínka přinesla "Off", geniální přípravek proti
dotěrnému hmyzu. Komáry jsme vcelku odradili a můžeme spát.
neděle 4.7.
Odjezd plánovaný na 7:30 se podařilo dodržet. Vždyť nás čeká
ještě lán cesty, například přejezd sedla, kde jsem si minule
rozsekl nárt na kole.
Stoupáme vzhůru, kocháme se krajinou. Nahoře před hranicemi
necháváme vychladnout autobus. A to už sjíždíme dolů na soutok
potoka Ubayette a řeky Ubayei, která disponuje obtížností WW
I - VI. Oproti předloňsku je méně vody. Rozdělujeme se na
skupiny: střední jezdiči jedou ze soutoku nad Condamine do
Barcelonnette. Ostří jezdiči se vydávají prozkoumat dolní úsek
a zbývající, především deblovkáři, si berou kola nebo jdou dolů
pěšky.
Plavba probíhá bez problémů, cvičíme ve vracáčcích,
eskymujeme, děláme slunící pauzy. Radek mi ukazuje místo, kde
minule došlo ke kolizi, ze které Vanda vyšla z rozbitou rukou.
V Barcelonnette se potkáváme s autobusem, navazujeme a jedeme
vyzvednout ostré jezdiče. Jelikož jsme se na vodu dostali až ve
dvě, mohli jsme se setkat s úderníky až kolem osmé. Ti byli
velmi spokojení a už se domlouvali na zítřejší sjezd až do
přehrady.
Na tábořiště se dostáváme po desáté večer, za pomoci baterek
vaříme, v osazenstvu panuje všeobecně dost velký hlad. Uléháme
po větších či menších skupinách, které se ještě všelijak baví.
Například Táta se pokaždé strašně rozčílil, když kolem po
silnici projel hlučný kamion. Zcela nepříčetným se stával,
projely-li dva, nedej bože tři najednou. Každý nakláďák Táta
řádně zapil, a tak když se šlo spát, raději na Sněhurku vůbec
nemluvil.
pondělí 5.7.
Autobus vyjíždí z tábořiště něco málo po deváté. Tonda vše
velmi důrazně popohání. Opakujeme Ubayeu. Jelikož již víme, že
vodní stav je i pro deblovky, tak ty vyráží zezhora, ostatní
malé lodě jedou dolní část dlouhou 8 km obtížnosti WW III. Malá
skupina ještě nasedá o kousek výš, kde je to WW II - V.
Průskoky se střídají s kaskádami tu většími, tu menšími.
Počasí nám opět přeje, a tak se akční proskakovaní, cvičení i
eskymování stávalo opravdovám potěšením. Akční skupina ve
složení: Mop, George, Lukáš, Kmentík, Honza S. a Prause ještě
společně se dvěma Holanďany sjeli nejtěžší úsek do přehrady,
který je označován jako WW IV-VI. Hoši úsek zdárně zvládli,
Kmentík prohlásil, že asi nic těžšího zatím nejel.
Kolem půl páté opouštíme údolí Ubayei a míříme ke Guilu.
Parkujeme v podhradí Chateau Quieras ve stejnojmené vesnici na
malém plácku, z jedné strany uzavřeném stromy a z druhé
autobusem.Většina vaří, ostatní se vydávají na prohlídku koryta
řeky, která je určena jen zdatným jezdičům.
Po jídle a krátké poradě vyrazila ještě skupina nespavců
nahoru na hrad. Původně jsme chtěli tuto středověkou pevnost
dobít, ale zastavil nás zvednutý padací most. Při zpáteční
cestě nám Petr Novák vyprávěl, jak se loni ztratil na Savě
Bohinjce. Pak následoval spacák a spánek.
úterý 6.7.
Ráno, těsně po páté, nás vzbudil déšť. Otrlí s celtami se
ani nepohnuli, ostatní rychle prchali pod stromy. Naštěstí se
liják uklidnil a snídaně probíhala jako obvykle za jasného
sluncesvitu. Také jsme dostali nečekanou návštěvu. Dělat bububu
na nás přišli dva místní četníci. Ovšem zkušený harcovník,
jakým je Pavlík Pravdů, je hravě zvládnul.
Po deváté výráží úderníci na vodu. Řeka je to hezká, ale
číhají na ní alespoň na pohled velmi těžká místa. S plavci se
máme sejít po poledni někde po proudu. To se povedlo, a tak
jsme naše borce spatřili ze silnice, právě když prohlíželi
jedno z obtížných míst. Míra zastavuje a záhy mají kluci
spousty diváků. Poté, co rekognozkovali terén, hópli všichni
správně. Po navázání pokračujeme na Durance, řeku pro všechny
obtížnosti WW II-III.
Výborné počasí, vlny na řece a mnoho dalších detailů dávalo
dohromady celek, z něhož nejen vodák i náladu dobrou měl.
Předpokládaná delší zastávka se uskutečnila na díře, což je
místo pro malé lodě, kde lze výtečně serfovat nebo lopovat.
V pohodě dojíždíme dolů do Embrunu. Lodě se svižně navazují,
velmi aktivní pracant je i Váňa. Ovšem jeho aktivita se mu
stala osudnou, neboť mu před obličejem vystartoval cuk takovým
způsobem, že mu udělal díru do čela a udeřil milého Váňu do
oka. Teklo z něj krve jako z vola. Kamča ho ihned ošetřila, ale
všem bylo jasné, že návštěva zdejší nemocnice bude i letos
nevyhnutelná. Váňa přestával vidět, oko se mu zalévalo krví.
Místní oční specialista zranění revidoval a konstatoval, že se
krev vstřebá a oko bude v pořádku.
Ostatní nezranění čekáme na parkovišti pod nemocnicí. Trochu
se nakupovalo a ve zbytku času jsme pouštěli Heřmánkova draka.
Večer za tmy dojíždíme na tábořiště u Le Cassett. Stavíme
stany, některé skupinky ještě vaří. Zvolna usínáme, zítra nás
čeká volný den.
středa 7.7.
Ráno se stává zcela v poklidu, nikdo a nic nás nehoní. Velká
skupina odchází na pěšárnu do okolních kopců. Program ostatních
se do značné míry liší. Já s Pepou a Tondou odstraňujeme
drhnoucí šroub na vleku, také Míra se věnuje autobusu. Druhá
skupina neúnavně pouští draka. Další idividualisté vyrazili
stopem do Brianconu.
Turisté se vrací po páté hodině. Večer v osm má být sraz
před autobusem, neboť je třeba dohodnout zítřek. Poté co Tonda
vydal veškeré pokyny, nachystali mlaďoši dřevo na oheň. A po
chvíli se na našem ostrůvku rozezvučely libé tóny zvučných dřev
a plamen vesele plápolal. Něco málo po půlnoci se společnost
rozešla do svých plátěných přístřeší.
čtvrtek 8.7.
Dnes máme na programu řeku Guissane. Prvních 10 km z Le
Cassett do Chantemerle je pro všechny - obtížnost WW II
s jedním o trochu horším místem, které deblovky přenášejí.
Dalších 10 km do Brianconu dosahuje obtížnosti IV - V.
Plavba jde bez problémů, zaznamenávám cvaknutí Karla. Počasí
je stále nechutně, ale už opravdu nechutně slunečné, značná
část osazenstva je již připálená. Po dojezdu do Brianconu, ať
už na lodi nebo busem, máme dvě hodiny volno na nákupy a
prohlídku města.
Večer v tábořišti se vaří a opět na 20:00 je stanovena
porada se šéfem. Po poradě se program zase nápadně začíná
podobat včerejšku. Jen zpěv je hlučnější a také nálada stoupá.
Likviduje se francouzké víno z pětilitrových kanistrů, české
pivo a kolem ohýnku kolují také další lihoviny, jakými je
například rum nebo fernet či meruňka. Některé individualistky -
a jen ona sama ví, že píšu právě o ní - spotřebované množství
kalorických tekutin natolik převitamínovalo, že jsou nuceny
chodit po čtyřech a v této stabilní poloze pak hledat stan.
Kamča s Álou zapíjejí promoci, obzvláště naše Kamilka hýří
vtipem a hrdla lahví nijak nešetří. Společnost se rozchází
kolem jedné hodiny v noci.
pátek 9.7.
Ráno před devátou zahajujeme přesun na řeku Drac. Při
příjezdu na nástupní místo v St. Bonnet jsme nemile překvapení.
V korytu je poměrně sucho, může tam být klidně o 80 cm méně
vody než posledně. Některé malé lodě, zvláště pak singlíři úsek
vzdávají. Velké lodě do toho jdou, protože tato řeka je do
programu zařazena především pro ně. Je to velká šutrovačka.
Psané obtížnosti WW II-III to zdaleka nedosahuje. Vzhledem k
fatální absenci vody lamináty často přenáší.
Na vodě nebo spíše v korytu řeky končíme po druhé hodině.
Ve stínu mezi stromy za autobusem vaříme. Čeká nás cesta po
dálnici přes Grenoble, stoupání a klesání k řece Isére. Jedno
ze stoupání, právě když se promítal Vrchní prchni, se stalo
autobusu osudným. Přídavné chlazení, tzv. hydrák, vypověděl
službu a autobus se přehřál. Míra zastavil kousek za jednou z
vraceček v kopci a pokoušel se závadu odstranit. To se mu ale
nepodařilo. Dojet do cíle však půjde, složitější oprava je
naplánována na zítřek. Večer dorážíme do malého městečka
Centron, kde přímo u řeky nocujeme v postavených stanech.
sobota 10.7.
Ráno balíme stany a jedeme asi 20 km proti proudu řeky do
Bourg Saint-Maurice, kde se jednak nachází přírodní sjezdová
trať a druhak místo pro nasednutí na řeku. Vodní stav je zde
ovlivňován přehradou, ze které během dne vytéká různé množství
kubíků. Na digitální tabuli běží dnešní rozvrh. Nejprve poteče
35 kubíků, pak pustí 25 kubíků a v podvečer pro fajnšmekry
poteče 50 kubíků.
My si ale nejprve jdeme nakoupit do města. Pak si část lidí,
rozhodnutých splouvat na 35 kubících, vynesla lodě na začátek
sjezdové tratě. Je to docela kotel, voda má slušnou sílu. V
očích některých plavců se střídá bezmocnost i překvapení. Voda
si s malými loďkami dělá co chce, záleží jen a jen na
schopnostech pilota. Honza eskymuje všude a neustále, podobně
jako Kubísek. Táta a naše Kačenka krysí. Táta se dokonce musel
na čas rozloučit s pádlem, které mu ale posléze ze břehu našla
Martina, ovšem až po osmi kilometrech. Kromě Mopa, George a
Prauseho, kteří pokračují za tohoto vodního stavu, si zbytek
buď počkal na 25 kubíků nebo si tuto řeku zcela odpustil.
Čeká se, až dolepí deblovky, autobus již Míra opravil.
Odjíždíme zpět do Centronu, kde budeme ještě nocovat. Jelikož
je poblíž fotbalové hřiště, do setmění čutáme na vysoké úrovni.
Tentokrát to vypadá na deštivou noc, naštěstí je nedaleko
velká dřevěná bouda, do které můžeme všichni pohodlně složit
své kosti. Zítřek bude náročný, před půlnocí už se chrní.
neděle 11.7.
Vstáváme v 5:30 a v 6:00 zahajujeme velký přesun do Švýcar.
Kolem osmé ráno dáváme hodinovou pausu v Chamonix. Pro většinu
z nás to znamená poslední stylovou francouzkou snídani v podobě
"baguette avec fromage" , to vše v kouzelné scenérii
čarokrásného podmontblančí.
Autobus po opravě šlape jako švýcarské hodinky, a tak se do
Švýcarska k Simme dostáváme už ve tři hodiny odpoledne. Nikdo
si pořádně nepamatuje, jak tato řeka pro všechny obtížnosti
WW II-III vlastně vypadá. Malé lodě si rozebírají debly, o
které se budou starat a vyrážíme.
Je třeba zmínit fakt, že po osmi letech si jako kormidelník
do metuje zaklekl Váňa, jenž byl dokopán k tomu, aby také
jednou svezl svoji Kamču. Po klidně se vlnícím úvodu za
Boltigenem, jako blesk z čistého nebe přišla kaskáda dole
s kamením, která prověřila krysící schopnosti skoro všech
deblovek. Akčí úsek, který se dal směle hodnotit jako čistá
"trojka" pokračoval dál. Zde jsme zažili poněkud více vzruchu,
neboť deblovky se občas práskly, bylo třeba lovit a vylévat.
Konečně si také zaplaval Táta se Sněhurkou, už bylo na čase.
Pak se řeka uklidnila, plavbu jsme dokončovali za mírných vlnek
mezi vrbičkami u pily v Erlenbachu za poněkud zataženého
počasí.
Je sedm hodin. Nakládáme a vaříme. To jsme tak tak stihli,
protože se před devátou poměrně silně rozpršelo. Dojídáme
pod stříškou. Po desáté vyrážíme na místo dnešního startu, kde
se nachází zastřešený prostor pro zemědělskou techniku, ve
kterém lze nocovat. Snad ve 23:10 všichni pravideně odfukují.
pondělí 12.7.
Opět vstáváme v 5:30. Rozespalí a nerozkoukaní jako čerstvě
narozená koťata nakládáme spacáky a nastupujeme do busu.
Rozdeštěným Švýcarskem postupně stoupáme, abychom mohli posléze
klesnout až k řece Vorderrhein. Nejprve bylo třeba zdolat
sedlo Oberalppass, které je položeno 2046 m nad mořem.
Tam jsme také zažili hned dvě diametrálně odlišné epizody.
Nejprve jsme byli nuceni setřást velmi nepříjemnou švýcarskou
"hajzlgrossmutter" , která chtěla nekřesťanské peníze za
použití tamního WC. Příjemnější stránkou celého Passu byl fakt,
že jsme se v ležícím sněhu řádně skoulovali a Pepa tamtéž řádně
vychladil fernet citrus. Naši náruživí cyklisté Váňa, Luki a
Belmondo si dali další sjezd a my ostatní jsme se dolů pomalu
sesunuli autobusem.
V Ilanzu nasadáme na Vorderrhein, řeku obtížnosti WW II-III.
Voda je menší než posledně, nebude to tak akční. Válec za
mostem hned na začátku se nekonal, byla tam jen hezká vlna. Za
zmínku stojí průjezd našeho Colorada nejtěžším místem, tedy
zatáčkou s proudem, tříštícím se o skálu doleva, což není dobře
nebo doprava. Člun ve složení Honza Kučera, Pavlínka, Venca a
Prause najel příliš zleva a druhý šikmý válec ještě nad hlavním
průserem je nekompromisně zvrhnul. Celá posádka připomínala
bezmocná tonoucí kůzlátka. 3/4 týmu se dříve nebo později
dostaly na břeh. Zbávající 1/4 - malá Pavlínka - hrdinně držela
člun, dvě pádla, pumpu a plavala a plavala.
Dole v Taminsu vaříme. Odjezd do Rakous je naplánován na
sedmou. Zde je třeba zmínit se o Šárce s Martinou, které díky
vrozené čistotnosti, nechávaly se, myjící se v řece tak, jak je
Pánbůh stvořil, očumovat houfem početných švýcarských
adolescentů. Vůbec je nenapadlo, otočit se alespoň na nás, na
kamarády.
Hranice přejíždíme bez problémů, za tmy kvůli dešti začínáme
tvořit improvizovaná přístřeší kolem autobusu na parkovišti
poblíž Landecku. Ti, kteří se zastřešili v blízkosti vleku,
byli nuceni vyslechnout odbornou debatu, jak se buduje
přístřeší. V inkriminovaném prostoru nocovali, Klára, Alíšek,
Tonda a Soptík. Alíšek přichytil celtu na dva cuky a chystal se
ulehnout. Jenže se do toho vložil Soptík, který prohlásil, že
takhle se pod tím spát nedá, že tam chybí hrana střechy a je to
celé moc horizontální a ne vertikální. Celou stavbu rozebral a
začal tvořit sám. Okolí se dusilo smíchy. Nakonec vše vyřešil
už ospalý Tonda se slovy: "To je kostel Petře, tady se spát
nedá" přístřeší vybudoval sám, ignorujíc přitom další nápor
rad aktivního inženýra.
úterý 13.7.
A to už máme před sebou poslední den, poslední řeku. Je to
Inn je psán jako WW II-IV+ . Horních 21 km je velmi rychlá voda
pro všechny, sem tam s většími vlnami. Ke konci tohoto úseku
jakoby řeka začala naznačovat, jak bude vypadat dole. Deblovky
pádlují furt pryč, hezky to s nimi hází. Trochu zvedám hladinu
adrenalinu na Vejlupkovic metuji, když jim oznamuji, že jsme
asi přejeli vysedání a vlítli jsme do té čtyřky. Je to
samozřejmě nesmysl, po několika set metrech zastavujeme na
pravém břehu.
Valná část již nakládá lodě, zbytek splouvá ještě posledních
9 km, kde mají být jen velké vlny. Rychlý vlnitý úsek je velmi
pěkný, ale bohužel příliš krátký. Obzvlášť rafty si užily
houpání.
Pro změnu zase šajní pecen, vaříme a sušíme přímo u vody. Na
17:45 je naplánováno křtění nováčků. Jsou jimi samá děvčata. A
tak navazujeme na tradici z loňska, kdy každá křtěnkyně byla
při seskoku do vody zbavena horního dílu plavek. Na komentář si
netroufám, zájemcům doporučuji pořízený videozáznam, který
střeží pan profesor Fuhrmann.
Blíží se bouřka, rychle nakládáme a v dost silném lijavci se
přibližujeme k starému dobrému Solnohradu. Odjezd je klasicky
naplánován na 0:00. Jako obvykle jdeme do centra na náměstí k
šachovnici. Bloumáme po zákoutích, velká skupina unaveně
naslouchá tklivým molovým melodiím, které reprodukuje Venca s
doprovodem kytary Radka Veselého. Ne že by to nebylo hezké, ale
dovolil jsem si označit toto hraní terminem technikem
"salzburkské žalmy".
středa 14.7.
Minutu po půlnoci je posádka autobusu na svých místech.
Ovšem až na Váňu. Naposledy byl tento melancholický právník
spatřen v podloubí na naměstí, když v sandálech zdolával jednu
ze zdejších kolmých stěn. Vypadá to, že náš magistr nemůže
najít cestu k autobusu a bloudí setmělou rakouskou metropolí. V
autobuse padají nevybíravé výrazy rozespalých cestovatelů na
doktorovu adresu. Kamča je nervózní, co s tím Váňušou je. Ála s
Tátou mu vyrazili naproti. Našel se a s hodinovým zpožděním
vyrážíme domů, do Prahy, do ... .
Před sedmou vjíždíme do probouzející se matky měst. Hned se
začíná s vykládáním autobusu. Váňova smůla ještě nezkončila,
neboť u školy zjistil, že nemá svého favorita tam, kde ho při
odjezdu nechal. Později se dovídáme, že mu ukradli čelní sklo a
policie vůz zajistila.
Závěrečný večírek se bude konat u Novotných na zahradě.
Večer se tam schází skoro všichni. Oheň plápolá, buřty pouští
své karcinogenní lipidy a vodáci za svitu měsíce znovu
rozebírají prošlých čtrnáct dnů. Popíjí se nejprve nápoje
klasické až běžné. Ovšem potom přišly na řadu netradiční
roztoky, jako třeba ruton, beruton nebo dokonce beferuton. Kdo
neví oč jde, může se zeptat George, vrchního šavlového
tanečníka vodáckého kroužku.
Společnost se definitivně rozchází ráno domů. Teď nás čekají
další dny prázdin, koncem srpna proběhne tradiční Vltava a
vodáci se ve větším počtu sejdou zase v září jako obvykle na
karlovarských řekách.
Na podzimních vodách AHOJ !
Tomáš Jaroň 1999