VELKÁ VODA
Francie 1999

čtvrtek 1.7.

Je 19:00 . Začíná akce Velká voda 1999. Před školu přijíždí další a další naložená auta. Vodáci vykládají jídlo, pití, spacáky, stany, pádla, lodě a další nezbytné propriety. Začínáme nakládáním lodí na náš nově opravený vozík, který je teď jeden z nejlepších (asi nejen v Praze) .
A to už přijíždí Míra a stará známa Karosa Torpedone. Samozřejmě se ihned dozvídáme, že je ještě třeba zajet do garáží MHD a vyměnit nefunkční součástku zvanou vlnovec. Poměrně s malým zpožděním opouštíme domovskou metropoli směrem na Dolní Dvořiště.

pátek 2.7.

Asi v půl třetí ráno překračujeme státní hranici. Kontrola probíhá v poklidu, česká strana je o něco důkladnější. Po malé čůrací pauze to Míra řádně rozhulil a metelíme si to richtung Huben, nástupní to místo první rozjezdové řeky, kterou se letos stává legendární Isel, vodnatá řeka obtížnosti WW III-IV.
Osazenstvo busu se z větší části probudilo kolem šesté ráno, kdy se uskutečnila další pauzička na dálničním odpočívadle u Bischofhofenu. Táta Heřmánek se ihned po probuzení dožadoval přítomných lékařek, neboť prý má ranní erekci a neví co s tím. Ihned mu začalo radit několik laiků a Sněhurka se nestačila divit.
Asi v devět jsme dorazili do Hubenu. Tentokráte Tonda rozhodl, že to přece jen nebude řeka pro všechny. Po krátké prohlídce je zřejmé, že vody je méně, než jsme zvyklí.
Jedeme ve velké pohodě, se sluníčkem nad námi. Vždy, když se ohlédnu proti proudu, vidím siluety pádlujících postaviček, prostě kam se podívám, všude samý vodák z Prahy. Žádné problémy s lovením plavajících strojů ani lidí nenastaly,a tak si můžeme vychutnávat vlny i akční válečky, svádějící k lopování nebo k serfování. Nepravidelně pravidelné meandrující řečiště se zúčastněným určitě líbí.
Slunečné teplé počasí, celodenní aktivita a nekvalitní přerušovaný spánek v autobuse způsobilo, že nejeden vodák sklesle oční víčko přivřel.
Dnes jsme nezaznamenali žádná zranění. Jen Honzovi Svobodovi musela Kláruš vyšťouchnout vložku ze zubu. Nocovat budeme u Drávy kousek za Lienzem v lesíku u mateřské školky. Míra toho zatím příliš nenaspal, a tudíž se autobus se soumrakem zavřel. Vidím ospalého Mopa, který si ještě jde čistit zuby.
Zítra brzy zrána budeme pokračovat mezi "Taliány" na Rienzu, pak bude následovat dlouhý přejezd Itálií, a to převážně po dálnici, směrem do francouzských Alp, kde se odehraje hlavní část zájezdu.

sobota 3.7.

Ráno u Rienzy, řeky pro všechny obtížnosti WW II se závěrem před přehradou za velké vody asi III+ , bylo opět nechutně slunečné. Na první pohled je znát, že voda je nižší, než když jsme tu byli naposledy.
Úsek z Kiensu dlouhý 13 km jedou opravdu všichni. Řeka se příjemně vlní, v poklidu se necháváme houpat. O trochu vzruchu se postaraly jen holky Vejlupkovic, když se práskly v jediné ostřejší zatáčce na rozhraní proudu a vracáku. Cestou potkáváme komerční raftaře z Čech. A koho jsme mezi nimi nenašli? Jako jeden z guideů na nás mával náš kolega Jakub Podlešák.
Za zmínku stojí veselá příhoda, kdy jeden z komerčních raftů nezvládl situaci a bokem se přimáčkl na pilíř mostu. My jsme k němu dojeli ve chvíli, kdy jej jeho posádka zbaběle opustila. Společným úsilím jsme ho začali uvolňovat z pilíře. Z jedné strany tlačit, z druhé tahat a z mostu si pomáhat lanem - to byla naše strategie, která se samozřejmě ukázala správnou a po chvíli jsme nad živlem zvítězili.
Poslední vlna před přehradou Mühlbach byla narozdíl od posledně jen zpestřením před koncem plavby. Vaříme za nepříjemného vedra a v půl čtvrté zahajujeme dlouhou etapu naší cesty. Četnými tunely kolem Lago di Garda a pak po dálnici se nezvratně připližujeme k Francii.
Je něco před třiadvacátou hodinou. Zastavujeme na dálničním odpočívadle za Alessandrií, kde strávíme další noc. Okamžitě jsme zjistili, že spaní nebude z nejpříjemnějších, neboť bylo třeba odolávat nepříjemným atakům dotěrně krvelačných italských komárů. Já s Tátou a skupina kolem nás, zkoušeli jsme zbavit se jich tím, že otevřeme kanistr s Klanicovým červeným. Pak nám ještě Pavlínka přinesla "Off", geniální přípravek proti dotěrnému hmyzu. Komáry jsme vcelku odradili a můžeme spát.

neděle 4.7.

Odjezd plánovaný na 7:30 se podařilo dodržet. Vždyť nás čeká ještě lán cesty, například přejezd sedla, kde jsem si minule rozsekl nárt na kole.
Stoupáme vzhůru, kocháme se krajinou. Nahoře před hranicemi necháváme vychladnout autobus. A to už sjíždíme dolů na soutok potoka Ubayette a řeky Ubayei, která disponuje obtížností WW I - VI. Oproti předloňsku je méně vody. Rozdělujeme se na skupiny: střední jezdiči jedou ze soutoku nad Condamine do Barcelonnette. Ostří jezdiči se vydávají prozkoumat dolní úsek a zbývající, především deblovkáři, si berou kola nebo jdou dolů pěšky.
Ubaye Plavba probíhá bez problémů, cvičíme ve vracáčcích, eskymujeme, děláme slunící pauzy. Radek mi ukazuje místo, kde minule došlo ke kolizi, ze které Vanda vyšla z rozbitou rukou. V Barcelonnette se potkáváme s autobusem, navazujeme a jedeme vyzvednout ostré jezdiče. Jelikož jsme se na vodu dostali až ve dvě, mohli jsme se setkat s úderníky až kolem osmé. Ti byli velmi spokojení a už se domlouvali na zítřejší sjezd až do přehrady.
Na tábořiště se dostáváme po desáté večer, za pomoci baterek vaříme, v osazenstvu panuje všeobecně dost velký hlad. Uléháme po větších či menších skupinách, které se ještě všelijak baví. Například Táta se pokaždé strašně rozčílil, když kolem po silnici projel hlučný kamion. Zcela nepříčetným se stával, projely-li dva, nedej bože tři najednou. Každý nakláďák Táta řádně zapil, a tak když se šlo spát, raději na Sněhurku vůbec nemluvil.

pondělí 5.7.

Autobus vyjíždí z tábořiště něco málo po deváté. Tonda vše velmi důrazně popohání. Opakujeme Ubayeu. Jelikož již víme, že vodní stav je i pro deblovky, tak ty vyráží zezhora, ostatní malé lodě jedou dolní část dlouhou 8 km obtížnosti WW III. Malá skupina ještě nasedá o kousek výš, kde je to WW II - V.
Ubaye Průskoky se střídají s kaskádami tu většími, tu menšími. Počasí nám opět přeje, a tak se akční proskakovaní, cvičení i eskymování stávalo opravdovám potěšením. Akční skupina ve složení: Mop, George, Lukáš, Kmentík, Honza S. a Prause ještě společně se dvěma Holanďany sjeli nejtěžší úsek do přehrady, který je označován jako WW IV-VI. Hoši úsek zdárně zvládli, Kmentík prohlásil, že asi nic těžšího zatím nejel.
Kolem půl páté opouštíme údolí Ubayei a míříme ke Guilu. Parkujeme v podhradí Chateau Quieras ve stejnojmené vesnici na malém plácku, z jedné strany uzavřeném stromy a z druhé autobusem.Většina vaří, ostatní se vydávají na prohlídku koryta řeky, která je určena jen zdatným jezdičům.
Po jídle a krátké poradě vyrazila ještě skupina nespavců nahoru na hrad. Původně jsme chtěli tuto středověkou pevnost dobít, ale zastavil nás zvednutý padací most. Při zpáteční cestě nám Petr Novák vyprávěl, jak se loni ztratil na Savě Bohinjce. Pak následoval spacák a spánek.

úterý 6.7.

Guil - Chateau Queras Ráno, těsně po páté, nás vzbudil déšť. Otrlí s celtami se ani nepohnuli, ostatní rychle prchali pod stromy. Naštěstí se liják uklidnil a snídaně probíhala jako obvykle za jasného sluncesvitu. Také jsme dostali nečekanou návštěvu. Dělat bububu na nás přišli dva místní četníci. Ovšem zkušený harcovník, jakým je Pavlík Pravdů, je hravě zvládnul.
Guil Po deváté výráží úderníci na vodu. Řeka je to hezká, ale číhají na ní alespoň na pohled velmi těžká místa. S plavci se máme sejít po poledni někde po proudu. To se povedlo, a tak jsme naše borce spatřili ze silnice, právě když prohlíželi jedno z obtížných míst. Míra zastavuje a záhy mají kluci spousty diváků. Poté, co rekognozkovali terén, hópli všichni správně. Po navázání pokračujeme na Durance, řeku pro všechny obtížnosti WW II-III.
Výborné počasí, vlny na řece a mnoho dalších detailů dávalo dohromady celek, z něhož nejen vodák i náladu dobrou měl. Předpokládaná delší zastávka se uskutečnila na díře, což je místo pro malé lodě, kde lze výtečně serfovat nebo lopovat.
V pohodě dojíždíme dolů do Embrunu. Lodě se svižně navazují, velmi aktivní pracant je i Váňa. Ovšem jeho aktivita se mu stala osudnou, neboť mu před obličejem vystartoval cuk takovým způsobem, že mu udělal díru do čela a udeřil milého Váňu do oka. Teklo z něj krve jako z vola. Kamča ho ihned ošetřila, ale všem bylo jasné, že návštěva zdejší nemocnice bude i letos nevyhnutelná. Váňa přestával vidět, oko se mu zalévalo krví. Místní oční specialista zranění revidoval a konstatoval, že se krev vstřebá a oko bude v pořádku.
Ostatní nezranění čekáme na parkovišti pod nemocnicí. Trochu se nakupovalo a ve zbytku času jsme pouštěli Heřmánkova draka. Večer za tmy dojíždíme na tábořiště u Le Cassett. Stavíme stany, některé skupinky ještě vaří. Zvolna usínáme, zítra nás čeká volný den.

středa 7.7.

Ráno se stává zcela v poklidu, nikdo a nic nás nehoní. Velká skupina odchází na pěšárnu do okolních kopců. Program ostatních se do značné míry liší. Já s Pepou a Tondou odstraňujeme drhnoucí šroub na vleku, také Míra se věnuje autobusu. Druhá skupina neúnavně pouští draka. Další idividualisté vyrazili stopem do Brianconu.
Turisté se vrací po páté hodině. Večer v osm má být sraz před autobusem, neboť je třeba dohodnout zítřek. Poté co Tonda vydal veškeré pokyny, nachystali mlaďoši dřevo na oheň. A po chvíli se na našem ostrůvku rozezvučely libé tóny zvučných dřev a plamen vesele plápolal. Něco málo po půlnoci se společnost rozešla do svých plátěných přístřeší.

čtvrtek 8.7.

Guisane Dnes máme na programu řeku Guissane. Prvních 10 km z Le Cassett do Chantemerle je pro všechny - obtížnost WW II s jedním o trochu horším místem, které deblovky přenášejí. Dalších 10 km do Brianconu dosahuje obtížnosti IV - V.
Plavba jde bez problémů, zaznamenávám cvaknutí Karla. Počasí je stále nechutně, ale už opravdu nechutně slunečné, značná část osazenstva je již připálená. Po dojezdu do Brianconu, ať už na lodi nebo busem, máme dvě hodiny volno na nákupy a prohlídku města.
Večer v tábořišti se vaří a opět na 20:00 je stanovena porada se šéfem. Po poradě se program zase nápadně začíná podobat včerejšku. Jen zpěv je hlučnější a také nálada stoupá. Likviduje se francouzké víno z pětilitrových kanistrů, české pivo a kolem ohýnku kolují také další lihoviny, jakými je například rum nebo fernet či meruňka. Některé individualistky - a jen ona sama ví, že píšu právě o ní - spotřebované množství kalorických tekutin natolik převitamínovalo, že jsou nuceny chodit po čtyřech a v této stabilní poloze pak hledat stan. Kamča s Álou zapíjejí promoci, obzvláště naše Kamilka hýří vtipem a hrdla lahví nijak nešetří. Společnost se rozchází kolem jedné hodiny v noci.

pátek 9.7.

Ráno před devátou zahajujeme přesun na řeku Drac. Při příjezdu na nástupní místo v St. Bonnet jsme nemile překvapení. V korytu je poměrně sucho, může tam být klidně o 80 cm méně vody než posledně. Některé malé lodě, zvláště pak singlíři úsek vzdávají. Velké lodě do toho jdou, protože tato řeka je do programu zařazena především pro ně. Je to velká šutrovačka. Psané obtížnosti WW II-III to zdaleka nedosahuje. Vzhledem k fatální absenci vody lamináty často přenáší.
Na vodě nebo spíše v korytu řeky končíme po druhé hodině. Ve stínu mezi stromy za autobusem vaříme. Čeká nás cesta po dálnici přes Grenoble, stoupání a klesání k řece Isére. Jedno ze stoupání, právě když se promítal Vrchní prchni, se stalo autobusu osudným. Přídavné chlazení, tzv. hydrák, vypověděl službu a autobus se přehřál. Míra zastavil kousek za jednou z vraceček v kopci a pokoušel se závadu odstranit. To se mu ale nepodařilo. Dojet do cíle však půjde, složitější oprava je naplánována na zítřek. Večer dorážíme do malého městečka Centron, kde přímo u řeky nocujeme v postavených stanech.

sobota 10.7.

Ráno balíme stany a jedeme asi 20 km proti proudu řeky do Bourg Saint-Maurice, kde se jednak nachází přírodní sjezdová trať a druhak místo pro nasednutí na řeku. Vodní stav je zde ovlivňován přehradou, ze které během dne vytéká různé množství kubíků. Na digitální tabuli běží dnešní rozvrh. Nejprve poteče 35 kubíků, pak pustí 25 kubíků a v podvečer pro fajnšmekry poteče 50 kubíků.
Isere My si ale nejprve jdeme nakoupit do města. Pak si část lidí, rozhodnutých splouvat na 35 kubících, vynesla lodě na začátek sjezdové tratě. Je to docela kotel, voda má slušnou sílu. V očích některých plavců se střídá bezmocnost i překvapení. Voda si s malými loďkami dělá co chce, záleží jen a jen na schopnostech pilota. Honza eskymuje všude a neustále, podobně jako Kubísek. Táta a naše Kačenka krysí. Táta se dokonce musel na čas rozloučit s pádlem, které mu ale posléze ze břehu našla Martina, ovšem až po osmi kilometrech. Kromě Mopa, George a Prauseho, kteří pokračují za tohoto vodního stavu, si zbytek buď počkal na 25 kubíků nebo si tuto řeku zcela odpustil.
Čeká se, až dolepí deblovky, autobus již Míra opravil. Odjíždíme zpět do Centronu, kde budeme ještě nocovat. Jelikož je poblíž fotbalové hřiště, do setmění čutáme na vysoké úrovni.
Tentokrát to vypadá na deštivou noc, naštěstí je nedaleko velká dřevěná bouda, do které můžeme všichni pohodlně složit své kosti. Zítřek bude náročný, před půlnocí už se chrní.

neděle 11.7.

Vstáváme v 5:30 a v 6:00 zahajujeme velký přesun do Švýcar. Kolem osmé ráno dáváme hodinovou pausu v Chamonix. Pro většinu z nás to znamená poslední stylovou francouzkou snídani v podobě "baguette avec fromage" , to vše v kouzelné scenérii čarokrásného podmontblančí.
Autobus po opravě šlape jako švýcarské hodinky, a tak se do Švýcarska k Simme dostáváme už ve tři hodiny odpoledne. Nikdo si pořádně nepamatuje, jak tato řeka pro všechny obtížnosti WW II-III vlastně vypadá. Malé lodě si rozebírají debly, o které se budou starat a vyrážíme.
Simme Je třeba zmínit fakt, že po osmi letech si jako kormidelník do metuje zaklekl Váňa, jenž byl dokopán k tomu, aby také jednou svezl svoji Kamču. Po klidně se vlnícím úvodu za Boltigenem, jako blesk z čistého nebe přišla kaskáda dole s kamením, která prověřila krysící schopnosti skoro všech deblovek. Akčí úsek, který se dal směle hodnotit jako čistá "trojka" pokračoval dál. Zde jsme zažili poněkud více vzruchu, neboť deblovky se občas práskly, bylo třeba lovit a vylévat. Konečně si také zaplaval Táta se Sněhurkou, už bylo na čase. Pak se řeka uklidnila, plavbu jsme dokončovali za mírných vlnek mezi vrbičkami u pily v Erlenbachu za poněkud zataženého počasí.
Je sedm hodin. Nakládáme a vaříme. To jsme tak tak stihli, protože se před devátou poměrně silně rozpršelo. Dojídáme pod stříškou. Po desáté vyrážíme na místo dnešního startu, kde se nachází zastřešený prostor pro zemědělskou techniku, ve kterém lze nocovat. Snad ve 23:10 všichni pravideně odfukují.

pondělí 12.7.

Opět vstáváme v 5:30. Rozespalí a nerozkoukaní jako čerstvě narozená koťata nakládáme spacáky a nastupujeme do busu. Rozdeštěným Švýcarskem postupně stoupáme, abychom mohli posléze klesnout až k řece Vorderrhein. Nejprve bylo třeba zdolat sedlo Oberalppass, které je položeno 2046 m nad mořem.
Tam jsme také zažili hned dvě diametrálně odlišné epizody. Nejprve jsme byli nuceni setřást velmi nepříjemnou švýcarskou "hajzlgrossmutter" , která chtěla nekřesťanské peníze za použití tamního WC. Příjemnější stránkou celého Passu byl fakt, že jsme se v ležícím sněhu řádně skoulovali a Pepa tamtéž řádně vychladil fernet citrus. Naši náruživí cyklisté Váňa, Luki a Belmondo si dali další sjezd a my ostatní jsme se dolů pomalu sesunuli autobusem.
V Ilanzu nasadáme na Vorderrhein, řeku obtížnosti WW II-III. Voda je menší než posledně, nebude to tak akční. Válec za mostem hned na začátku se nekonal, byla tam jen hezká vlna. Za zmínku stojí průjezd našeho Colorada nejtěžším místem, tedy zatáčkou s proudem, tříštícím se o skálu doleva, což není dobře nebo doprava. Člun ve složení Honza Kučera, Pavlínka, Venca a Prause najel příliš zleva a druhý šikmý válec ještě nad hlavním průserem je nekompromisně zvrhnul. Celá posádka připomínala bezmocná tonoucí kůzlátka. 3/4 týmu se dříve nebo později dostaly na břeh. Zbávající 1/4 - malá Pavlínka - hrdinně držela člun, dvě pádla, pumpu a plavala a plavala.
Dole v Taminsu vaříme. Odjezd do Rakous je naplánován na sedmou. Zde je třeba zmínit se o Šárce s Martinou, které díky vrozené čistotnosti, nechávaly se, myjící se v řece tak, jak je Pánbůh stvořil, očumovat houfem početných švýcarských adolescentů. Vůbec je nenapadlo, otočit se alespoň na nás, na kamarády.
Hranice přejíždíme bez problémů, za tmy kvůli dešti začínáme tvořit improvizovaná přístřeší kolem autobusu na parkovišti poblíž Landecku. Ti, kteří se zastřešili v blízkosti vleku, byli nuceni vyslechnout odbornou debatu, jak se buduje přístřeší. V inkriminovaném prostoru nocovali, Klára, Alíšek, Tonda a Soptík. Alíšek přichytil celtu na dva cuky a chystal se ulehnout. Jenže se do toho vložil Soptík, který prohlásil, že takhle se pod tím spát nedá, že tam chybí hrana střechy a je to celé moc horizontální a ne vertikální. Celou stavbu rozebral a začal tvořit sám. Okolí se dusilo smíchy. Nakonec vše vyřešil už ospalý Tonda se slovy: "To je kostel Petře, tady se spát nedá" přístřeší vybudoval sám, ignorujíc přitom další nápor rad aktivního inženýra.

úterý 13.7.

A to už máme před sebou poslední den, poslední řeku. Je to Inn je psán jako WW II-IV+ . Horních 21 km je velmi rychlá voda pro všechny, sem tam s většími vlnami. Ke konci tohoto úseku jakoby řeka začala naznačovat, jak bude vypadat dole. Deblovky pádlují furt pryč, hezky to s nimi hází. Trochu zvedám hladinu adrenalinu na Vejlupkovic metuji, když jim oznamuji, že jsme asi přejeli vysedání a vlítli jsme do té čtyřky. Je to samozřejmě nesmysl, po několika set metrech zastavujeme na pravém břehu.
Valná část již nakládá lodě, zbytek splouvá ještě posledních 9 km, kde mají být jen velké vlny. Rychlý vlnitý úsek je velmi pěkný, ale bohužel příliš krátký. Obzvlášť rafty si užily houpání.
Pro změnu zase šajní pecen, vaříme a sušíme přímo u vody. Na 17:45 je naplánováno křtění nováčků. Jsou jimi samá děvčata. A tak navazujeme na tradici z loňska, kdy každá křtěnkyně byla při seskoku do vody zbavena horního dílu plavek. Na komentář si netroufám, zájemcům doporučuji pořízený videozáznam, který střeží pan profesor Fuhrmann.
Blíží se bouřka, rychle nakládáme a v dost silném lijavci se přibližujeme k starému dobrému Solnohradu. Odjezd je klasicky naplánován na 0:00. Jako obvykle jdeme do centra na náměstí k šachovnici. Bloumáme po zákoutích, velká skupina unaveně naslouchá tklivým molovým melodiím, které reprodukuje Venca s doprovodem kytary Radka Veselého. Ne že by to nebylo hezké, ale dovolil jsem si označit toto hraní terminem technikem "salzburkské žalmy".

středa 14.7.

Minutu po půlnoci je posádka autobusu na svých místech. Ovšem až na Váňu. Naposledy byl tento melancholický právník spatřen v podloubí na naměstí, když v sandálech zdolával jednu ze zdejších kolmých stěn. Vypadá to, že náš magistr nemůže najít cestu k autobusu a bloudí setmělou rakouskou metropolí. V autobuse padají nevybíravé výrazy rozespalých cestovatelů na doktorovu adresu. Kamča je nervózní, co s tím Váňušou je. Ála s Tátou mu vyrazili naproti. Našel se a s hodinovým zpožděním vyrážíme domů, do Prahy, do ... .
Před sedmou vjíždíme do probouzející se matky měst. Hned se začíná s vykládáním autobusu. Váňova smůla ještě nezkončila, neboť u školy zjistil, že nemá svého favorita tam, kde ho při odjezdu nechal. Později se dovídáme, že mu ukradli čelní sklo a policie vůz zajistila.
Závěrečný večírek se bude konat u Novotných na zahradě. Večer se tam schází skoro všichni. Oheň plápolá, buřty pouští své karcinogenní lipidy a vodáci za svitu měsíce znovu rozebírají prošlých čtrnáct dnů. Popíjí se nejprve nápoje klasické až běžné. Ovšem potom přišly na řadu netradiční roztoky, jako třeba ruton, beruton nebo dokonce beferuton. Kdo neví oč jde, může se zeptat George, vrchního šavlového tanečníka vodáckého kroužku.
Společnost se definitivně rozchází ráno domů. Teď nás čekají další dny prázdin, koncem srpna proběhne tradiční Vltava a vodáci se ve větším počtu sejdou zase v září jako obvykle na karlovarských řekách.

Na podzimních vodách AHOJ !

Tomáš Jaroň 1999